středa 10. června 2015

Jak sem oblbla Čalouníka a on si mě vzal


Foto by Adam Vytlačil
Dneska sem si pro vás připravila takovej článek plnej reklamy, za kterou mi bohužel nikdo nezaplatil. Pokusim se vám popsat, jak se dělá taková svatba od začátku do konce. Je to úplně jednoduchý, stačí okopírovat moje kroky.

1. Nejdřív sem musela uhranout nějakýho Čalouníka. Za tímhle účelem sem nastoupila do přední české reklamní agentury, kde jsem chvilku předstírala, že sem čistotná, zodpovědná a že umim vystavovat faktury a v kuchyňce sem pak zatnula drápky do takovýho pohlednýho nosáče, co mi řekl, že vypadám, jako bych přijela někde z Havaje. Ostatní v práci mýmu vohozu říkali "záclona", takže sem do tohoto gentlemana- metalisty zamilovala.
Košile Tesco 215 Kč, Čalouník není už k prodeji
2. Jako druhý krok sem se mu odhalila a řekla, že po zbytek života bude muset se mnou spát na karimatce po letištích. Kývnul, tak sem ho vzala do Karibiku. To mu úplně zamotalo hlavu a začal plánovat, že mi dá smradlavou zásnubní mušli. Naštěstí se objevil Bill a jako náhodou daroval Čalouníkovi prstýnek, co vylovil z moře. O dva tejdny pozdějc mi ho za úplňku navlík na prsteníček.

3. Že chceme bejt svoji do roka a do dne, sme si řekli hned, takže určit datum svatby bylo jednoduchý, horší to bylo s vdavkuchtivejma kolegyněma, co měly obšancovaný všechny soboty v červnu asi tak na pět let dopředu. Vyzráli sme na to termínem v pátek. Aby nepřišlo moc lidí, naplánovali sme kolizi s Rock For People. Lidi bohužel nakonec přišli...Někteří měli drony a nebezpečně na nás nalétali.

4. "Héééj, co takhle udělat tu svatbu v havajskym stylu?!?" A že sme byli líný jít do grafickýho studia, vybírat gramáž papíru a lízat obálky, naučila sem se vyřezávat ananasy ve photoshopu a udělala opravdu děsnou pozvánku, do který by asi nikdo neřek, že láká na svatbu.

5. Sem sice Pardubačka, ale mamce vděčim za nápad mít obřad v Chrudimi. K Muzeu barokních soch nemám žádnej vtípek. Oběd bude na Trpišově, protože je to jenom dva kilásky od našeho baráku a párty uspořádáme v Hlinsku v Myšákově Hotelu Styl na sjezdovce, protože v červnu bude ještě určitě kupa sněhu a v pauze mezi obřadem a kalením si lidi můžou zalyžovat.
http://www.mubaso.cz/
6. Je potřeba koupit nafukovacího papouška!

7. Moje nejlepší kamarádka se vdává taky? Tak to se objednáme do svatebního salónu a budeme dělat průmyslovou špionáž, co nám sluší a co si pak samy ušijem. Ráno sice vyrážíme s kocovinou, ale ke konci dne máme dva solidní výsledky: Čarodka překvapivě zjistila, že svatební šaty asi sama spíchnout nedokáže a já mám na sobě něco, co už si nechci sundávat. A náhodou to vůbec nevypadá jako ty krátký punkový šaty, co sem si představovala. Volánky nade mnou zvítězily a šaty si nesu z Adiny domů, protože sou ve slevě. Jmenuje se to Pronovias Ledurne a má to labuťovou prsenku. Nevim teda, co přesně s nima budu po svatbě dělat, ale kdyby je chtěl někdo koupit, tak se zlobit nebudu.
http://www.pronovias.com/wedding-dresses/ledurne-dress-mermaid-bride-romantic
8. "Mami...já sem ti šla takhle kolem internetu a vyskočily na mě tyhle boty, tak sem si je hned koupila k svatbě, aniž bych si to nějak promyslela. Jo a na prstýnkách sme se s Čalouníkem nemohli shodnout, tak sme si v Teplicích (!) vybrali každej svůj a aby k sobě pasovaly, nechali sme si tam vyrejt Nečum. Tak doufám, že je to za tebe ok".
http://damske-boty.zoot.cz/na-podpatku/svetle-modre-vzorovane-boty-na-podpatku-ruby-shoo-miley
9. Je potřeba koupit toho nafukovacího papouška!!! A třicet havajskejch věnců pro rodinu prosím.

10. Měsíc před svatbou se nás všichni ptaj, jestli je to teda tak, že maj jít na obřad nahatí jen v žabkách a na párty pak v obleku. Přijde nám to moc složitý každýmu telefonovat, tak sme se rozhodli, že jim to předvedeme. Pomůcky: tabule a křídy. A nafukovací plameňák, kterýho sem prostě v tom obchodě namohla nechat!

11. Čalouník zařídil parkování, wow, aby se mi neudřel k smrti

12. Opravdu nechutně toužím po fotokoutku. Čalouník se na můj nápad netváří moc nadšeně, ono taky 10.000 Kč není žádná lidovka. Tak kupujeme online lepidlo a tapetu moře a nemůžeme vymyslet, kde sehnat tak velký kartony, aby se to podlepilo a dalo ven na volejbalový hřiště. Řešení bylo nakonec ale na snadě - nalepili sme to prostě izolepou na stěnu dovnitř hotelu. Jen malým zázrakem při tom nedochází k rozchodu. Už ste někdy zkoušeli tapetovat?!?
13. A tak když já mám na prsou labuť, tak ať má Čalouník prošívanej žaket a cylindr. Dyť to už je jedno, už to stejně neladí k Havaji...Vybíráme mu ve Svatebním Domě v Praze Willvorsta a potutleně se chichotáme.
http://www.kleinod.cz/cs/panske-obleky-p174/#prettyPhoto[produkty]/8/
14. "Dobrý den, prosím, ten věnec bych si představovala hodně barevnej a výraznej. A pořádně velkej, ať je extravagantní"
Po dvou týdnech...
"Dobrý den, já sem si to rozmyslela, ať zas tak velkej a extravagantní není!"
Pozdě :)
Věnec by Vulpecula - https://www.facebook.com/pages/Vulpecula/292775644177074
15. Ještě že máme tolik tetiček a známejch! Sladký jedeme formou bartru. Já tetě Ivě pomáhám koupit letenku do Kanady a ona mi za to udělá medový řezy. Hádám se s mamkou, která nutně trvá na dvou dortech. Dortu se ujímá taťkova žena Alča se svojí maminkou a taky nemám v rukávu žádnej vtípek, protože to muselo dát strašný práce, zvlášť, když to nejsou cukrářky.
16. "A co kdybych teda měla místo kytky svatební ananas? Ten se bude dobře házet". Věděli ste, že existujou takový strašně malý růžový ananasíky? A že sou kurva pichlavý na to, aby je někdo chytal do ruky?

17. Přijíždí Čarodka a celej víkend robíme výzdobu. Dobrá svatba se přece pozná podle detailů, ne? Takže kupuju vykrajovátko na palmičky, ubrousky Tesco s ananasama, co vypadaj jako od Warhola, vyrábíme mašle a pom pomy.
Mojeparty

18. Kapela týden před svatbou definitivně potvrzuje, že přijede. Sehnala sem Ukulele Orchestra jako Brno, co hrajou Rolling Stones, AC/DC a The Who. Přijede jich 11. OMG, na čele mi vyráží ledovej pot, protože máme pozváno asi o 30 lidí víc, než je kapacita sálu. Sestra mě musí uklidňovat po telefonu, že nebude pršet.



19. O svatebnim pochodu mám jasno už docela dlouho a Čalouník taky souhlasil. Doufám, že to pustěj včas. A že to s rodičema nešvihne. U oltáře se zastavuju přesně ve vteřině, co Aaron Bruno zpívá: "Maybe I should kill myself".
video
 20. V den D dorážej družičky, rodina z Krnova, rodina z vedlejších vesnic. I Japonci sou v pozoru. Cestu k Mubasu sme našli a když sem viděla ty barevně nazdobený davy kamarádů, byla sem fakt dojatá. Všichni vzali totiž naši havajskou svatbu dost vážně a přijeli jak se sluší a patří. Byli to totiž samozřejmě jenom a jenom naši skvělí hosti, co vytvořili tu atmosféru, co dejchá ze všech fotek!
Moji bratři, sestra, její kluk, nevlastní bratři a jejich holky, nová sestra a švagr, bratránci a jejich holky, sestřenice přes koleno a...Tihomir z Bulharska. Ten se sem nějak zatoulal :D


Všem strašně moc děkujeme. Nejvíc samozřejmě našim rodičům, bez vás bysme si takovouhle srandu asi nikdy nemohli dovolit. Ste nejlepší! Taky moc děkuju všem, co se nějakým způsobem podíleli na přípravě. Fotky budeme přidávat na FB, tohle je jenom malej výcuc.

P.S. Čalouník se jmenuje Lukáš a miluju ho

neděle 3. května 2015

Cesta z japonskýho města


Ne vždycky má cestovatel v Japonsku dost času nebo možná spíš i informací k tomu, aby se vyhnul těm nejturističtějším místům a zavítal do míst mimo trasu šinkansenů. Naše dubnová expedice, kterou jsem vedla pro Zirhamii, se ale podle mě mrtě povedla a než, abych tu omílala pořád dokola fotky z tokijskýho Harajuku, dneska vás vezmu na japonskou ves. Dvakrát. 

Píšu dubnová expedice, ale myslím spíš aprílová. Už měsíc předem jsem na srazu v hospodě apelovala na nižší pudy účastníků a prosila je, aby si nezapomněli "půjčit" v letadle huňatou dečku jako vystýlku do spacáku. Tak nějak sem čekala, že v Alpách, který pokrývaj většinu ostrova Honšú, nebude v noci úplně teplo. Ovšem vyskočit z autobusu po náročnym dni v jedný z nejhezčích zahrad Japonska přímo do půl metru sněhu, to mě teda zaskočilo. Vzhledem k tomu, že sem v závěsu za sebou měla ségru Dyndu, Péťu, Tomáše, Yanu, Jirku, Silvu, Kamila, Markét a Kouďáka, nemohla sem si jít hned hodit mašli ale po chvíli hledání sme v kopci našli místo vedle prázdné stodolky, kde bylo možný postavit stany pro deset lidí, aniž by nás UNESCO obyvatelé zažalovali. V druhý destinaci si na nás zase počkal pořádnej šedej mrak, co přestal pršet až večer, kdy už sme si hřáli kosti v nádhernym hotýlku s onsenem. Počasí a nálada naší partičky byly naštěstí dvě totálně odlišný věci (takovýho smolíčka můžu mít i v srpnu v Chorvatsku žejo - teda bez toho metru sněhu) a tak sme do sebe v kombinaci s rozjíveným a lehce nervózním gebením vyklopili v kolečku zbytek Becherovky a dali se jednu noc na snow camping. Všichni sme na sobě za ty dva týdny pořádně mákli, obě místa řádně prozkoumali a můžeme proto přinýst trochu toho poučování do stojatých vod tohoto cestovatelského blogísku. Mapa naší expedice s vyznačenýma místama, o kterých píšu, je k nalezení na konci článku.

Destinace 1: SHIRAKAWA-GO


V Japonských Alpách je v zimě pořádná zima. O tom žádná. Tahle vesnička s 1.700 obyvateli je nádhernej příklad soužití nejen rodiny, ale celého osazenstva vesnice za účelem přežití. Dneska už to asi zní trochu pateticky, ale opravdu bývaly doby, kdy tudy ještě nevedla horská silnička spojující města Toyama a Takayama, a kdy tu pravidelně nasněžily minimálně tři metry sněhu, které celou vesnici na dlouhé měsíce naprosto odřízly od zbytku světa. Bavíme se tu o období Edo (1603 -1868), kdy místní horalové dovedli tuhle schopnost přizpůsobit se naprosté dokonalosti. Podstatou byly právě sousedské vztahy. V těch několika měsících tepla bylo prostě potřeba obdělat políčka s rýží, ale nadělat taky obrovský zásoby zeleniny a dalších potravin, prodat pár tun toho hedvábíčka a nařezat dříví, protože ...winter is coming.


Aby se pod nánosama sněhu nekupil sníh, jako na střechách Tesca, začaly se stavět domy ve stylu, kterému se říká gasshó-zukuri podle toho, že vypadaly jako dvě spjaté ruce k nebi. A nebyly to jen tak nějaký domky, ty největší pojaly až tři generace plus všechny nádeníky a měly až čtyři patra. Podobných vesniček se v centrálním Honšů samozřejmě nacházelo víc, ale Shirakawa - go je kouzelný seskupení asi 130 domků, což z ní činí největší obývanej skanzen v Japonsku. Vesnice si navíc vede docela dobře, místo, aby vymírala, stěhují se sem dokonce i vyhořelí sararímani, co neunesli stres Tokia a radši tu budou pěstovat daikon
Co se týká samotnejch domů, na které se nepoužívají hřebíky, nýbrž provazy z rákosu (!), mnoho z nich je otevřeno k prohlídce za symbolické ceny kolem 300 Yenů. Uvnitř si můžete prohlídnout všechna patra s vystaveným nářadím nebo si posedět u ohniště irori. V létě, kdy roste rejže, je pak pohled na celou vesnici z nedalekýho kopce naprosto dechberoucí. Jo a střechy se měněj každejch 20 let a je to tak namáhavej proces, že je potřeba skoro celá vesnice.

Co se týká cestovatelských tipů, tak:
1) Letní sezóna je tu celkem krátká a o víkendech tu budou kvanta turistů. Doporučuju proto navštívit v týdnu, brzo ráno a na okrajích sezóny. Na druhou stranu bacha, já si taky myslela, že 10. dubna už tu bude jaro :D 

2) Cesta z Takayamy autobusem trvá asi 50 minut a stojí docela dost - 2400 yeníků. Poslední bus odjíždí mimo sezónu někdy v pět odpoledne a potom ve vesnici naprosto chcípne pes bez možnosti se najíst (vlastní zkušenost? haha)

3) Ubytovat se můžete přímo u rodin žijících v gasshó zukuri domcích. Ceny se ale pohybujou od 1200 - 3000 Kč za noc se snídaní a večeří. Přehled tady.

4) Pak je tu samozřejmě PunkANDA varianta a sice kemping. Obyvatelé reprezentovaní jedním starým pánem, co se mě příliš vyptával, nejsou našemu stylu moc naklonění. Nejlepší místo na přespání je proto na kopci nad vesnicí, kde stával dřív hrad. Dnes jsou tam ruiny, stromy, je to daleko od obydlí a nikomu byste tam neměli na jednu noc vadit. Navíc, pokud vstanete v nějakou normální hodinu, nepolezou vám tam hned zrána turisti. Kousek odtud teda stojí restaurace, ale ta otevírá až s prvním turistickym busem. Ten kopec je mimochodem vidět na fotce s narcisama.

5) My sme si prohlídli domy dva. Kanda house, kde se podává zdarma matcha čaj, což bylo vzhledem k naší snowcamping noci naprosto úžasný a pak Wada house, kterej zase patřil nejbohatší rodině v okolí a taky podle toho vypadá. Je jich tu ale i spousta jinejch. My tu strávili čas asi do dvou odpoledne.
Teplíčko = štěstíčko


Je to celý svázaný
Destinace 2: Stezka NAKASENDÓ
O období Edo už dneska řeč byla, ale co to vůbec bylo. Řekněme jednoduše, že to bylo období, kdy byl císař jemně uklizen do Kjóta a vládu v zemi převzal vojenský velitel, neboli šógun. V našem případě to byl rod Tokugawů, který sídlil v Edu (dnešní Tokio). Dvě nejdůležitější města tehdejší doby samozřejmě musela být nějak propojena, aby se k oběma dvorům dobře cestovalo a tak vznikla slavná přímořská Tókaidó a její míň slavná sestřička, horská Nakasendó.

Po Nakasendó cestovali lenní pánové, obchodníci, umělci (třeba básník Matsuo Bashó) a později i potulní samurajové (což natolik okouzlilo účastnici Yanu, že to byl hlavní bod expedice, na kterej se těšila a dělala nám malou přednášku). Nakasendó měla 69 tzv. staničních městeček. Ta vznikala podél stezky za jediným účelem, poskytnout ubytování, stravu a odpočinek pro cestující. Z těchhle stanic se pak dochovaly především dvě nejatraktivnější - Magome a Tsumago. Vzdálená jsou od sebe 8 kiláků a cesta mezi nimi se vine skrz bambusové lesíky, přes říčky a kolem vodopádů. Není to nijak těžká trasa a bez krosen je to asi příjemná procházka. My si s krosnama už trochu mákli, co dělalo ale cestu mnohem příjemnější, jsou odpočívací přístřešky, který v dešti přišly k dobru. Zhruba na tři a půltém kilometru sme se pak nechali pozvat od staršího pána do velkého domu u cesty, který spolek místních dobrovolníků provozuje jako čajovnu. Pán nám s pýchou ukázal fotky nedaleké sakury, rozdal nějaké mapičky (scored!) a nalil nám výbornej čaj. Tak vidíte, i když počasí nepřeje, dobromyslní Japonci jsou vždycky poblíž a o to je zážitek sladší :)

Samotné Magome a Tsumago jsou nááádherný místa, atmosféra na vás dejchne už ze samsungovejch fotek. Po cestě sou otevřený různý kavárničky a malý jídelny, kde můžete vyzkoušet rýžový bochánky a nudle. Srandu po cestě zajišťují zvony proti medvědům, na které se při průchodu zvoní. 

Cestovní tipy:
1) Nakasendó se nachází v údolí Kiso mezi městy Nagoya a Matsumoto. Dostanete se sem vlakem, který staví ve stanici Nakatsugawa a odtud ještě musíte busem do Magome. Stezka se jde lépe odtud.
2) V první fázi to je spíš o stoupání, ale stejně se budete mrtě kochat městečkem a výhledama. V Tsumagu můžete buďto skončit a dojet busem na vlakáč v Nagiso nebo si cestu prodloužíte a ty 3 km navíc do Nagiso ujdete sami. Vlaky jezděj každejch 45 minut, no stress.
3) Kempovat by se v okolí určitě dalo a taky to byl náš plán, nicméně počasí nás dohnalo k poněkud drsnějšímu plánu B a sice zútulnit se v hotýlku. Medvědi by při většim počtu účastníků neměli bejt problém, ale jestli někoho kvůli mě sežere, tak za to může ten medvěd černý a ne medvídek panda, jakým jsem já.
Magome

Tsumago
Vodní mlýn




Děkuju za pozornnost a účast na expedici těm, kterých se to týká a pac a pusu ostatním a přemejšlejte o Japonsku :)

Vaše Žanda

čtvrtek 26. března 2015

Bobříci v onsenu


Ahoj, za dva tejdny odlítám na první expedici, kterou povedu přes Japonské Alpy a jak se blíží let, tak stoupá i natěšenost. V rámci horečnaté předcestovní konverzace naší skupinky se objevilo jedno exciting téma - "kde se budeme mýt, když hodláme cestovat se stanem". A protože i na Hedvábné stezce se občas lidi ptají na stejnou věc, bylo generální ředitelkou žandapanda blogu rozhodnuto, že se podělim o malý japonský low budget know how. Dneska to bude o VODĚ. O japonský vodě. Sama nemám zatím žádnou sbírku fotek, takže všechny tady zobrazené jsou od šikovnějších lidí z internetu.

Voda je v Japonsku metaforou životní energie a nedílnou součástí tamní estetiky. Zenová zahrada bez jezírka a tradičního bambusového pítka kakehi prostě není vončo. Japonsko je zemí celkem extrémního počasí. V létě, kdy teploty stoupaj na třicet, ale dusno by se dalo krájet, skýtá voda úlevu.  Co je ale ještě víc super a nečekaný, je zima, kdy přicházej na řadu onseny. Asi ste slyšeli o tom, že Země vycházejícího slunce je tak trochu geologicky aktivní. Není to jenom o cunami a náhodných výbuchách sopky. Celý Japonsko je taky doslova protkaný dírama do země, odkud vyvěraj horký prameny. Na rozdíl od Rusů na kolonádě se ale voda nepije, nýbrž se kolem pramenů stavěj lázně nebo spíš lázničky, kterým se říká onsen. Onsenů jsoi v Japonsku opravdu tisícovky, některý menší, některý větší a mezi nejoblíbenější oblasti patří poloostrov Izu, NP Hakone a jižnanský Beppu. Většinou onseny najdete u hotelů, některé rodinné hotely mají i třísetletou tradici a v minulosti se stavily právě u horkých vřídel, aby si tu pocestní nebo později turisti mohli pohovět nebo se stavěly jako veřejná lázeň a sloužily k socializování a setkávání lidí. Protože sem chtěla psát o tom, jak onseny využít při cestování, nesmim opomenout zmínit ještě tzv. sentó, což je výraz označující přímo veřejný lázně. Samotný onseny se taky dají ještě rozlišit na vnitřní a venkovní, kterejm se říká rotenburo a sou to přesně takový ty krásně upravený jezírka většinou zasazený do super zastřižený zahrady nebo nějakýho výhledu.

Tradičně jsou onseny 温泉 rozdělený podle pohlaví, ale za starých časů (do restaurace Meiji v roce 1868), než tohle pravidlo donutili zavést Američani, se lidi koupali společně. Málokterá domácnost měla svoji vlastní koupelnu a tak se to řešilo stavbou veřejných lázní, kde se na poklábosení a vydrhnutí těla scházela celá čtvrť. Vstup do onsenů a sentó se většinou pohybuje kolem 400 yenů (cca 80 Kč) a můžete tam strávit, kolik času chcete v závislosti hlavně na tom, jak příšerně horká daná voda je a jak dlouho se v ní dokážete vařit. Vstup poznáte podle buď podle znaku yu pro horkou vodu. Znak vypadá takhle  a většinou bude namalovanej na vstupních norenech (to sou takový ty modrý závěsy). S sebou většinou nepotřebujete plavky, do onsenu se chodí na naháče, dá se tu pučit ručník a někde mívaj i celou výbavu na mytí vlasů a v nejhutějších případech i makeup a různý krémy. Proto není podle mýho vůbec nutný cestovat v Japonsku po hostelech, jen aby se člověk umyl. Jestli je v blízkosti nějaká možnost koupání v horkých pramenech, se můžete úplně normálně doptat v informačnim středisku danýho města. V některých městských mapách sou taky prameny označený tímhle znakem
Jediná překážka, která by vám teoreticky mohla v návštěvě onsenu bránit, je přehršel tetování. Zákaz vstupu tetovanejm osobám byl vyhlášenej proto, aby se zabránilo vstupu členům jakuzy - japonský mafie. Tohle rozlišování na hodný lidi a kriminálníky na základě kérky je dneska už samozřejmě dost blbárna, pravidlo zatim ale úspěšně přežívá a opravdu se může stát, že pokud máte vytetovanýho něco jen trochu většího než motýlka na kotníčku, bude vám vstup zapovězenej. Realita je ale taková, že pokud se rovnou hloupě neudáte přímo u vstupu, tak vevnitř vás snad nikdo nenabonzuje. Jinak se dá kérka zalepit náplastí nebo se můžete prostě držet zádama víc ke zdi. 

A teď návod, jak se do onsenu chodí. Nejdřív musíte zaplatit a rozhodnout se, jestli ste muž (jdete do modrýho vchodu) nebo žena (jdete do červenýho). Před vstupem budete ještě vyzváni, abyste sundali boty a uložili si je do skříňky. V šatně najdete poličky nebo košíky, kam uložíte svoje oblečení. Vůbec se nemusíte bát, na cennosti vám nikdo taky nesáhne. Teď je na vás, jestli si obmotáte ručník nebo těch pár metrů ujdete nazí, každopádně většina Japonců nosí ručník položenej spíš na temeni hlavy - jakože na ochlazení. Ocitnete se v místnosti, kde bude bazének s vodou a po stranách u zdí kohoutky se sprchovejma hadicema. Vezměte si jedno štokrle, džber s vodou a pořádně, ale fakt strašně pořádně se vydrhněte. Pro Japonce neexistuje snad hnusnější pomyšlení, než že s nima někdo špinavej nebo od mydlinek vleze do lázně! Vlasy si zatim nemejte. Když ste čistý, jak dětský prdelky, můžete vlízt do bazénku, doporučuju co nejdál od přísunu vody, protože někdy bejvá teplota v lázni fakt hardcore. Pokud máte štěstí, tak můžete přelízt i do venkovního rotenbura a vyvalovat se tam. Aby vám z toho nemáklo, je potřeba se jít občas polejt ledovou vodou a na hodně místech najdete i automat na vodu do kelímku. 
Když už to dál nejde, máte povoleno se ještě jednou umejt, tentokrát i s vlasama. V hodně dobrejch onsenech pak holky najdou u zrcadýlek krémíčky a pudříčky, většinou je tam zanechávaj jako reklamní vzorky kosmetický společnosti. Fén a masážní přístroj na nohy bývá pravidlem.

Z tokijských onsenů zmínim dva nejslavnější, kde sou taky naštěstí zvyklí na zahraniční návštěvníky.
První je Oedo Onsen Monogatari. Obří, dá se říct až zábavní park. Celý onsen je vytvořen jako replika starého Tokia z 19. století. Kromě horkých lázní tu taky najdete spoustu obchodů a rodin s dětma. Pěkný ale je, že při vstupu taky vyfasujete lehké kimono yukatu, ve který se můžete procházet a dělat si fotky. Tetování je bahužel velký No No. Onsen najdete na umělym ostrově Odaiba, kam jezdí monorail.

Druhý místo je možná trochu moc moderní, ale zato je to pravý sentó. Lázeň je přidružená k Edo-Tokyo Open-air museu a předpokládám, že tu bude víc klidu.

Z toho vyplývá, že Japonsko je docela ideální země na backpacking. Kempů je tu dost, stanování není nelegální, ještě kdyby se tu tak dalo stopovat. To je ale asi nesplnitelný. Nám nicméně stačí tahle vřelá vychytávka na to, abysme si občas udělali pohodlíčko, vydechli a odsmradili se. Navíc to lze brát jako další super zářez na seznamu setkávání se s místní kulturou. Protože jak líp ještě poznat Japonce, než se jim podívat pod kalhoty.
http://www.kanpai-japan.com/wp-content/uploads/2012/04/private-onsen-beppu-2.jpg
Rotenburo ve městečku Takaragawa link
Makakové si hověj v Jigokudani link
Teda...už se nemůžu dočkat, až v dubnu prozkoumám další část týhle nepochopitelný země!

sobota 14. března 2015

Jižní Thajsko stopem



Jakej magor by stopoval a kempoval v Thajsku, když je tam tak levno? 
My teda jo a hned vám vysvětlim, že to byla jedna z nejfajnovějších fází naší cesty v JV Asii. Přítomnost čtyřkilovýho stanu v našem životě a krosnách nás na Filipínách a Indonésii tak trochu trápila. Naštěstí v Thajsku se ukázal zase jako super věc. Nebudu vám lhát, v poslední fázi naší cesty už nám moc peněž nezbejvalo. Bohužel ani tolik, abysme si ještě z Bangkoku udělali výlet do vedlejší Kambodži na Angkor Wat
Po Penangu sme teda znova utáhli opasky a z 600 Kč na den sme udělali 500 Kč. To už trochu challenge, když máte dojet do 1400 km vzdálenýho Bangkoku na letiště. Naštěstí sme na tuhle štreku měli skoro měsíc, takže nebylo kam spěchat. Musim říct, že nápad přestopovat celou thajskou šíji na mě přišel díky tomu, že mi Smíšek mířící do Penangu ze severu věnoval automapu Thajska (a já mu na oplátku mapu Kuala Lumpur). Při pohledu na mapu a vyznačený národní parky sme se s Čalouníkem domluvili, že skočíme úplně do neznáma a projedeme po Andamanovém pobřeží a po hranicích s Barmou. Mapu najdete zase na konci článku.

Dopravit se z Penangu do Krabi je úkol pro mimina - to sme ještě dali minivanem. Samotné provařené Krabi, na začátku sezóny taky není žádná krása. I v tuhle dobu tu byly kvanta lidí a pro mě už to na podruhý asi postrádá jakoukoliv krásu. Ao Nangská pláž je pro masochisty a předražený výlety na okolní ostrovy postrádaj v porovnání s El Nidem duši.
NP Khaolak Lamru
Po 4 dnech v okolí Krabi sme se teda vystavili na výpadovku z Ao Nang a zvedli palce. Nad našima krosnama se hned ustrnul týpek a i když moc nemluvil anglicky, díky mapě sme mu přesně mohli ukázat, kde potřebujeme vyhodit. Ta mapa se dá mimochodem koupit asi za 60 Kč na benzinkách, nám opravdu pomohla dorozumět se s místníma, protože jsou tam i názvy v jejich klikihákách. To se stopovalo hodně dobře, protože ten den byl náš úkol hlavně se dostat za křižovatku s Phuketem, kam mířila většina aut. Odtud pak místo na jih sme stopovali na sever a asi třema autama dojeli do NP Khaolak Lamru. Adamantový pobřeží se ukázalo jako moc krásný a tady sme taky našli asi nejhezčí pláž Thajska, o kterou sme se dělili jen s asi dalšíma dvaceti lidma. 

Khaolak Lamru

Jak fungujou národní parky v Thajsku?  Já bych tomu možná np ani neříkala, spíš se vždycky jedná o takovej kemp se zázemím pro rangery, restaurací, vodopádem a nějakou zajímavostí. Většina parků nemá problém, když si tam postavíte stan. V Khao Lak sme zaplatili asi 70 Kč za stan přímo u moře a byli sme tam 4 noci úplně sami!!! Prostě romantika jak prase. V Areálu byla pitná voda zadarmo, restaurace a pár stezek, z nichž jedna vedla právě na úžasnou Small Sandy Beach, což je asi jejich největší chlouba. Kromě toho je v okolí spousta vodopádů, takže stačí si dole ve městečku (asi 2 km pěšky) půjčit motorku a všechno si objet. U vzdálenějších vodopádů se platí vstupný, ale když kempujete v parku, ukážete lístek a už to máte v ceně ;) Pokud vám budget dovolí, z městečka se taky podnikaj výlety na nedaleké Similanské ostrovy Věřte mi, Phuket is dead...



Ranong a Namtok Ngao

Protože po pobřeží vede v podstatě jenom jedna pořádná silnice, je tu stopování extrémně příznivý. Po 4 dnech sme teda frčeli dál nahoru. Na mapě se nám zalíbilo město Ranong a nedaleký park pod vodopádem Ngao. Vzali nás dva fajn chlápci, co neumělio anglicky ani slovo, ale svezli nás asi 150 km a pak nás najednou wtf vyhodili uprostřed ničeho a zamávali na rozloučenou. My teda na to dík a začali sme se rozhlížet, kde sme. Byla to taková rozplizlá vesnička podél prašný silnice, nic moc extra, ale naproti nám stála takový dřevěná ohrádka se střechou. Znáte takový ty momenty, kdy vás něco nečekaně skvěle překvapí? Tak tady vařila muslimská babička kuřecí polívku a já trvám na tom, že to bylo nejlepší jídlo, co sem v Thajsku jedla :) Nějaká mrňavá holka tam taky prodávala za 20 bahtů pomela, tak sme si nabrali dvě a dali si do nosu. Odpoledne nám zastavil mladej pár a kluk pracoval pro vládu, takže nás zavezl přímo k headquarters Namtok Ngao, pokecal s rangerem, ten nás přivítal jak největší hvězdy a ještě nám pomáhal opravit stan (malej problém s prasklou tyčkou, přece jenom to byl pro staník docela zápřah). Tady sme zase zaplatili nějakej pakatel za ubytko a vůbec sme se nemuseli bát tady nechat komplet věci ve stanu, protože celý Thajsko je samozřejmě vysoce vojenský a i tady se vyskytovali vojáci - hlídači pořádku. Ubytko tentokrát nebylo u moře (byli sme víc ve vnitrozemí), ale zase sme spali na krásnym trávníčku a pod náma bylo v řece super jezírko s rybkama ožíračkama.
NP Namtok Ngao - Koupelna
A samozřejmě nesmim zapomenout zmínit obří vodopád, kterej ale bohužel není moc fotogenickej.
V okolí je zase v dochodový vzdálenosti pár motorestů u silnice, pak pěknej chrám plnej mnichů a štěňátek, kopec se sochou Budhy na rozjímání, dále celkem slavnej travnatej kopec, co se do thajský přírody vůbec nehodí. Nad Ranongem je pěknej lom na koupání a dokonce horký prameny. Vzhledem k tomu, že Ranong je nejdeštivější místo v Thajsku, horký prameny můžou přijít vhod. My měli pěkně, ale bylo to zadarmo, tak sme si tam dostopovali. Pobřeží tady nahoře už není nic moc, spíš se tu vyskytujou bažiny, takže sme se zdrželi jen tři dny a pokračovali dál. Naše interaktivita s místníma už dosahovala vrchol. Moc stopujících cizinců tady zjevně nemaj, takže na nás byli lidi strašně milí, s turistickým jihem se to nedá srovnávat. Třeba jeden týpek zjistil, že jede jinam, než potřebujem, tak nám dal aspoň banány a vodu. Další rodina nás vzala 140 km na korbu, naházela tam po cestě nějaký nakoupený okrasný stromky a jako omluvu nám koupili činský knedlíčky. 

Chumphon a NP Kui Buri

S touhle rodinkou sme se svezli až do nehezkýho Chumphonu, kde sme se dotali zpátky na úroveň železnice. Tohle město je dobrý maximálně na chycení lodi na Koh Samui, ani jídlem se nijak nevyznamenalo, takže sme si zjistili cenu nejlevnějšího vláčku do města Kui Buri, který bylo nedaleko stejnojmennýho národního parku, kde se dá kempovat a kde lze ve volný přírodě pozorovat slony. A tohle se ukázalo jako největší oříšek. Jak se dostat do Kui Buri sem řešila několik dní, zvažovala x různejch variant a ani jedna bohužel nebyla low budget, protože asi po dvou hodinách chození po městě sme nedokázali zjistit, jestli je park oficiálně otevřenej, nikdo nás tam nechtěl za rozumný peníze hodit, rozhodně sme nechtěli jet se žádnou tour a půjčení auta ani motorek (s 22 kilama v krosnách) nepřicházelo v úvahu. 
Tohle místo je  prostě černá díru internetu a je to opravdu škoda, protože pak se thajská vláda nemá co divit, že lidi jezdě na takový kokotský atrakce jako sou sloni na řetězech, když neudělaj jedinej normální přístup do parku, kde si slonů ještě vážej.
Přeskakujem.

Hua Hin

Čím víc sme se blížili k Bangkoku, tím míň přírody kolem nás bylo a taky rostlo vedro a modrý nebe. Pokud nám neučaroval Chumphon, pak sme se naopak velmi zaplavili v přímořským letovisku Hua Hin. Hua Hin taky ještě není od Kui Buri tak daleko, takže sem zkoušela i tady. Jakmile sem ale zjistila, že ani na informacích mi nedokážou poradit, jak se tam dostat, vzdala sem to a šla nakupovat hadry. V HH se totiž každej večer pořádá prvotřídní noční market plnej lákadel k jídlu, ale i thajský módy. Asi největší mňamka, která nám tady učarovala byla černá rýže s mangem přelitá sladkým kokosovým krémem, kterej chutná asi jako salko, ale je teplej. Oficiálně je to mango with sticky rice a opravdu doporučuju všem. Další fotky nechám, ať mluvěj za sebe.
Okolí Hua Hin opět skýtalo fajn výlety na motorkách, hlavně se mi líbila ta, kde Čalouník omylem zabloudil do vojenskýho prostoru, kde se střílelo a nás si všimli až asi po půl hodině, co sme se odtamtud snažili vymotat (na moje přání, Čalouník byl unešenej). Opravdu pěknej musí bejt výlet do Phraya Nakhorn, cože je svatyně v jeskyni. Nám se zalíbily i rybářský vesničky pod Ranongem. Jedna z dalších atrakcí je Floating market, ten byl ale zrovna zavřenej a představovala sem si ho asi víc divočeji než jako takovouhle novostavbu. Když tu ale lidi plujou mezi stánkama na loďkách a nakupujou, může to bejt fajn podívaná...
Nakonec ještě jedna obdivná poznámka na podobu vlakovejch stanic v Thajsku, který jsou ve většině případů opravdu stylový. A jedno povzdychnutí, že sme měli za úkol docestovat s minimem peněz jenom do Bangkoku a ne někam ještě vejš, protože tahle výzva nás opravdu bavila a nikde kromě Japonsko sme necítili v Asii takovou volnost, ale zároveň pocit naprostýho bezpečí jako v Thajsku.
Jaký sou vaše zkušenosti s Thajskem?
Zdar
Žanda