čtvrtek 7. listopadu 2013

Konečně pravá poušť!

Sami ve Wádí Ram

Po druhý noci v poušti u Petry sme se vzbudili do dalšího krásnýho rána. Kung fu Kozlík uvařil čaj a byl čas se s klukama loučit, protože sme v plánu měli ještě dvě destinace - Wádí Ram a Akabu.


Abdula(áh) nás svezl nahoru nad Wádí Músá, což je městečko hned u Petry a popřál hodně zdaru s autostopem. Jen se ještě zmínil, že až dojedeme do Akaby, máme jet za město, směrem k hranicím se Saudskou Arábií, kde se nachází Beduin village, což je fajn ubytko, a kde má příbuzné.

Dali sme se do stopování a přestože nebyla sezóna, po půlhodině, co nám zastavovali zvědaví Jordánci jenom, aby si s náma popovídali, nám konečně zastavil Kovboj se svým SUV. Týpek to byl nevídanej, měl velkej knírek, mluvil dobrou angličtinou a na kalhotách měl pásek s velkou sponou, kterou si hodně často a rád točil. Dával nám poslechnout Justina Timberlaka a Lady Gaga a na jednom odpočívadle nám frajersky koupil všem horkou čokoládu. Aby náhodou nebyl málo drsnej, kluky cvrnkal do nosu a celkově sme na něj vůbec neměli. 

Cesta trvala asi hodinu, kovboj nás ještě zavezl do Díse, městečka s obchodama, kde sme si nakoupili proviant a vysadil nás u Informačního centra, které zároveň slouží jako brána do údolí Ram. Poplatek za vstup do údolí je oproti Petře maličkost, takže už si ani nepamatuju. Odtud je to ještě kus cesty do vesnice Ram a protože tam v tuhle roční doby nebyl úplně nával, neměli sme problém svézt se s místňákem, který na korbičce vezl zásoby (a nás). Samozřejmě se nás cestou snažil ukecat k předraženému výletu do pouště, ale nepodařilo se nám uhádat cenu, se kterou bysme byli spokojení. Ono tam totiž jezdí spousta bohatejch turistů, takže beduín nedokázal pochopit, že nepotřebujeme hostinu a spát na velbloudích poduškách...


Ve vísce Ram končí silnice a odtud se už musí po poušti pěšky, Jeepem s náhonem na čtyři nebo na verbroudovi. Ve vesničce moc ubytování není, protože jak jsem řekla, turisti jezdí nocovat pod hvězdnou oblohu na poušť. Nám posloužil campground  za 1 dinár (=30 Kč) na jednoho i se sprchou. Po týdnu sme se umyli a byl to luxus! 

Protože sme dorazili celkem brzo odpoledne, vydali sme se hned po postavení stanu do pouště. Jde to pěkně ztuha, věříte? Navštívili sme Lawrencův pramen, kterej objevil právě Lawrence z Arábie. Koupaly se v něm kozy, takže když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Pozor hrb!

Nohy se nám pěkně bořily do písku, ujít pětset metrů trvalo půl hodiny a morálku nám podrývaly Jeepy, co frčely kolem nás a vířily prach. Asi po hodině sme se dostali za skalní stěnu do vedlejšího údolíčka a otevřel se nám pohled na krásný duny. Ta nejbližší vypadala doable, takže po další půlhodině sme se na ní vydrápali a Tom mě strčil dolů, tak sem lezla kus ještě jednou. Výborně sme si zablbli a koukali na západ slunce a zabarvení celýho údolí ještě víc do červena. Cesta zpátky taky chvíli trvala a do Ramu sme došli za šera.

Noc ve stanu nebyla tak strašlivá jako v Petře ani tak výborná jako v beduínský jeskyni, ale ušlo to. Nutno ještě podotknout něco k počasí, obavy z cesty na poušť v prosinci jsou zbytečný. Celej den sem v podstatě strávila v tričku a mikinu oblíkla jen párkrát. V noci to pak ve stanu a s dobrým spacákem určitě není na umrznutí, jak se tvrdí. V Ramu je pak pro případné zájemce jedna restaurace a jeden obchod s potravinama (=konzervama). Kemp je většinou osazenej hlavně horolezcema, pro který sou strmý skály tyčící se nad Ramem přímo rájem. Nám to stačilo a vydali sme se na cestu do Akaby, ovšem po cestě nesmíte minout ještě jedno veledůležitý dílo. Je jím krásně vytvarovaná skála na dohled od informačního centra, kterou E.T. Lawrence pojmenoval Sedm sloupů moudrosti. Je to vcelku impozantní a pěkné a neutíká to, takže se s tim dá fotit.
7+4 moudré sloupy




























Chytit stopa z wádí byla trochu větší fuška, uvedu pár originálních argumentů, které na nás vytasili kolemjedoucí řidiči:


"How many business?" (v překladu, kolik máte peněz?)

"No, not for money, we are hitchhiking, we wanna go for free"
"Yes i take you for free"
Už už nastupujeme "So really? For free?"
Nešťastně rozhazuje rukama "Not for free!" a snaží se nás přivíst k rozumu.

"For free? Nobody can help you, my friend"
Beduínská pohostinnost čajem
Nakonec nám teda jeden dobrák zastavil a měli sme to štěstí, že nás vzal až do Akaby, což je přímořský letovisko u Rudýho Moře a po hlavním městě Amánu, druhý největší město. Z Akaby sme to vzali podle instrukcí dolů za město a našli místo na stanování na liduprázdný pláži. Místní potvrdili, že stanování nikomu nevadí a ani se za celou dobu neobjevilo nic jako policie, aby nás vyhodila. Šli sme se taky podívat do Beduin Garden Village a zrovna když sme stepovali před vchodem a říkali si, jestli to není blbý jít tam a říkat, že nás tam poslal Abdulah, přijelo auto a z něho vyskočil Abdulah :D
Po dvou dnech sme se vesele přivítali a byli pozváni dovnitř. Potom se na nás nalepilo celý mužský příbuzenstvo a začalo kempovat hned vedle nás. Protože byl zrovna Silvestr, vůbec nám nevadilo, když beduíni přinesli deky, vodnici a hudební nástroje a zakalili s náma na pláži. Kéž bychom s Tery mohly říct to samý o dalších dvou dnech, kdy se od nás nehnul především ukecanej šašek Oslík. Ten se skamarádil s klukama, který ty jeho strašlivě debilní samolibý nafoukaný rádobykecy nějak snášeli s nadhledem. Mně s Tery se z jeho užvaněnosti otvírala kudla v kapse a nebudu tvrdit, že sem vydržela neříct mu, co si o něm myslim. Řekněme, že sme měli malou neshodu ohledně jeho přístupu k nám, dívkám. Taky vedle nás ve stanu bydlel jeden bezdomovec...

Mansaf
V Akabě sme si oblíbili jednu restauraci, kde podávali mansaf, což je úžasně chutný jídlo z jehněčího s rýží, piniovými oříšky a jogurtem. Objevil to Pepe, kterej neustále zabořenej do Lonely Planet od slovutné Jenny Walker, se stal specialistou na jídlo naší skupiny. Moc doporučuju. Městská pláž v Akabě je hodně přelidněná a koupat se tam samozřejmě nedá, alespoň holky ne. My sme pohodičku prožili i oblečený s čajíčkem a vodnicí. Jeden den sme dokonce vyrazili stopem od stanů do města samy s Tery, abysme nakoupily nějaký dárky a jiný věrmle. Za nás můžu říct, že stopování je v Jordánsku hodně ok. Nevim taky, jak sme to přežily ve zdraví, ale protože v okolí naší pláže niko moc nebyl (kromě mlsně obhlížejícího Osla), odhodlaly sme se s Tery jít se vykoupat v plavkách! Hrozně fučelo, takže makačka se nekonala, všichni sme si aspoň trochu zašnorchlovali a vyfotili nějaký ty murénky.

Poslední storka se bude vázat k přechodu hranic zpátky do Izraele. Pamatujeme, jak sme na vstupu do země lehce obešli víza a vykašlali se na razítko z Akaby? No samozřejmě sme čekali tučnou pokutu. Rozhodli sme se ale, že to risknem, protože mě přepadlo tušení, že nám to projde (a protože office, kde razítka vydávali, byla zrovna zavřená). Nechci nikomu sahat do svědomí, jordánští hoši... Ale nechali nás projít bez razítka, ani se nad tím nepozastavili. Jak sme byli za hranicí, ještě chvíli sme šli se staženejma zadkama, aby nás nezavolali zpátky, ale po překonání izraelskýho přechodu sme si otřeli pot z čela a provedli rituální high five ve čtyřech lidech s výskokem. Kupodivu víc poprasku než chybějící víza způsobila moje nová vodnice, kterou paní celnice celou rozebrala, jestli to jako náhodou nemám v krosně bombu.

Další přímořský středisko v Eilatu sme vyloženě přetrpěli na plážových lehátkách s drinkama v ruce. Opět můžu poradit, že za městem směrem na Egypt je pruh mezi mořem a silnicí, kde se dají postavit stany. Se stopováním nebyl problém, lidi jsou hodní.

Pak sme nabrali směr autobus a projeli přes celej Izrael (aka jedna velká poušť, co vypadá jako staveniště), prohlídli si večerní Tel Aviv a ráno jen tak tak odletěli domů.

A to je asi tak vše. 
Děkuji Čarodce za zaslání fotek z Norska, protože to je v podstatě jedinej důvod, proč sem se dotlačila k dopsání naší blízkovýchodní výpravy :) Je potřeba hodit sem nějaký zelenější fotky...

Zachovejte prosím přízeň a moc nečumte.

Panda