čtvrtek 7. listopadu 2013

Konečně pravá poušť!

Sami ve Wádí Ram

Po druhý noci v poušti u Petry sme se vzbudili do dalšího krásnýho rána. Kung fu Kozlík uvařil čaj a byl čas se s klukama loučit, protože sme v plánu měli ještě dvě destinace - Wádí Ram a Akabu.


Abdula(áh) nás svezl nahoru nad Wádí Músá, což je městečko hned u Petry a popřál hodně zdaru s autostopem. Jen se ještě zmínil, že až dojedeme do Akaby, máme jet za město, směrem k hranicím se Saudskou Arábií, kde se nachází Beduin village, což je fajn ubytko, a kde má příbuzné.

Dali sme se do stopování a přestože nebyla sezóna, po půlhodině, co nám zastavovali zvědaví Jordánci jenom, aby si s náma popovídali, nám konečně zastavil Kovboj se svým SUV. Týpek to byl nevídanej, měl velkej knírek, mluvil dobrou angličtinou a na kalhotách měl pásek s velkou sponou, kterou si hodně často a rád točil. Dával nám poslechnout Justina Timberlaka a Lady Gaga a na jednom odpočívadle nám frajersky koupil všem horkou čokoládu. Aby náhodou nebyl málo drsnej, kluky cvrnkal do nosu a celkově sme na něj vůbec neměli. 

Cesta trvala asi hodinu, kovboj nás ještě zavezl do Díse, městečka s obchodama, kde sme si nakoupili proviant a vysadil nás u Informačního centra, které zároveň slouží jako brána do údolí Ram. Poplatek za vstup do údolí je oproti Petře maličkost, takže už si ani nepamatuju. Odtud je to ještě kus cesty do vesnice Ram a protože tam v tuhle roční doby nebyl úplně nával, neměli sme problém svézt se s místňákem, který na korbičce vezl zásoby (a nás). Samozřejmě se nás cestou snažil ukecat k předraženému výletu do pouště, ale nepodařilo se nám uhádat cenu, se kterou bysme byli spokojení. Ono tam totiž jezdí spousta bohatejch turistů, takže beduín nedokázal pochopit, že nepotřebujeme hostinu a spát na velbloudích poduškách...


Ve vísce Ram končí silnice a odtud se už musí po poušti pěšky, Jeepem s náhonem na čtyři nebo na verbroudovi. Ve vesničce moc ubytování není, protože jak jsem řekla, turisti jezdí nocovat pod hvězdnou oblohu na poušť. Nám posloužil campground  za 1 dinár (=30 Kč) na jednoho i se sprchou. Po týdnu sme se umyli a byl to luxus! 

Protože sme dorazili celkem brzo odpoledne, vydali sme se hned po postavení stanu do pouště. Jde to pěkně ztuha, věříte? Navštívili sme Lawrencův pramen, kterej objevil právě Lawrence z Arábie. Koupaly se v něm kozy, takže když to srovnám s tím výletem na Kokořín...

Pozor hrb!

Nohy se nám pěkně bořily do písku, ujít pětset metrů trvalo půl hodiny a morálku nám podrývaly Jeepy, co frčely kolem nás a vířily prach. Asi po hodině sme se dostali za skalní stěnu do vedlejšího údolíčka a otevřel se nám pohled na krásný duny. Ta nejbližší vypadala doable, takže po další půlhodině sme se na ní vydrápali a Tom mě strčil dolů, tak sem lezla kus ještě jednou. Výborně sme si zablbli a koukali na západ slunce a zabarvení celýho údolí ještě víc do červena. Cesta zpátky taky chvíli trvala a do Ramu sme došli za šera.

Noc ve stanu nebyla tak strašlivá jako v Petře ani tak výborná jako v beduínský jeskyni, ale ušlo to. Nutno ještě podotknout něco k počasí, obavy z cesty na poušť v prosinci jsou zbytečný. Celej den sem v podstatě strávila v tričku a mikinu oblíkla jen párkrát. V noci to pak ve stanu a s dobrým spacákem určitě není na umrznutí, jak se tvrdí. V Ramu je pak pro případné zájemce jedna restaurace a jeden obchod s potravinama (=konzervama). Kemp je většinou osazenej hlavně horolezcema, pro který sou strmý skály tyčící se nad Ramem přímo rájem. Nám to stačilo a vydali sme se na cestu do Akaby, ovšem po cestě nesmíte minout ještě jedno veledůležitý dílo. Je jím krásně vytvarovaná skála na dohled od informačního centra, kterou E.T. Lawrence pojmenoval Sedm sloupů moudrosti. Je to vcelku impozantní a pěkné a neutíká to, takže se s tim dá fotit.
7+4 moudré sloupy




























Chytit stopa z wádí byla trochu větší fuška, uvedu pár originálních argumentů, které na nás vytasili kolemjedoucí řidiči:


"How many business?" (v překladu, kolik máte peněz?)

"No, not for money, we are hitchhiking, we wanna go for free"
"Yes i take you for free"
Už už nastupujeme "So really? For free?"
Nešťastně rozhazuje rukama "Not for free!" a snaží se nás přivíst k rozumu.

"For free? Nobody can help you, my friend"
Beduínská pohostinnost čajem
Nakonec nám teda jeden dobrák zastavil a měli sme to štěstí, že nás vzal až do Akaby, což je přímořský letovisko u Rudýho Moře a po hlavním městě Amánu, druhý největší město. Z Akaby sme to vzali podle instrukcí dolů za město a našli místo na stanování na liduprázdný pláži. Místní potvrdili, že stanování nikomu nevadí a ani se za celou dobu neobjevilo nic jako policie, aby nás vyhodila. Šli sme se taky podívat do Beduin Garden Village a zrovna když sme stepovali před vchodem a říkali si, jestli to není blbý jít tam a říkat, že nás tam poslal Abdulah, přijelo auto a z něho vyskočil Abdulah :D
Po dvou dnech sme se vesele přivítali a byli pozváni dovnitř. Potom se na nás nalepilo celý mužský příbuzenstvo a začalo kempovat hned vedle nás. Protože byl zrovna Silvestr, vůbec nám nevadilo, když beduíni přinesli deky, vodnici a hudební nástroje a zakalili s náma na pláži. Kéž bychom s Tery mohly říct to samý o dalších dvou dnech, kdy se od nás nehnul především ukecanej šašek Oslík. Ten se skamarádil s klukama, který ty jeho strašlivě debilní samolibý nafoukaný rádobykecy nějak snášeli s nadhledem. Mně s Tery se z jeho užvaněnosti otvírala kudla v kapse a nebudu tvrdit, že sem vydržela neříct mu, co si o něm myslim. Řekněme, že sme měli malou neshodu ohledně jeho přístupu k nám, dívkám. Taky vedle nás ve stanu bydlel jeden bezdomovec...

Mansaf
V Akabě sme si oblíbili jednu restauraci, kde podávali mansaf, což je úžasně chutný jídlo z jehněčího s rýží, piniovými oříšky a jogurtem. Objevil to Pepe, kterej neustále zabořenej do Lonely Planet od slovutné Jenny Walker, se stal specialistou na jídlo naší skupiny. Moc doporučuju. Městská pláž v Akabě je hodně přelidněná a koupat se tam samozřejmě nedá, alespoň holky ne. My sme pohodičku prožili i oblečený s čajíčkem a vodnicí. Jeden den sme dokonce vyrazili stopem od stanů do města samy s Tery, abysme nakoupily nějaký dárky a jiný věrmle. Za nás můžu říct, že stopování je v Jordánsku hodně ok. Nevim taky, jak sme to přežily ve zdraví, ale protože v okolí naší pláže niko moc nebyl (kromě mlsně obhlížejícího Osla), odhodlaly sme se s Tery jít se vykoupat v plavkách! Hrozně fučelo, takže makačka se nekonala, všichni sme si aspoň trochu zašnorchlovali a vyfotili nějaký ty murénky.

Poslední storka se bude vázat k přechodu hranic zpátky do Izraele. Pamatujeme, jak sme na vstupu do země lehce obešli víza a vykašlali se na razítko z Akaby? No samozřejmě sme čekali tučnou pokutu. Rozhodli sme se ale, že to risknem, protože mě přepadlo tušení, že nám to projde (a protože office, kde razítka vydávali, byla zrovna zavřená). Nechci nikomu sahat do svědomí, jordánští hoši... Ale nechali nás projít bez razítka, ani se nad tím nepozastavili. Jak sme byli za hranicí, ještě chvíli sme šli se staženejma zadkama, aby nás nezavolali zpátky, ale po překonání izraelskýho přechodu sme si otřeli pot z čela a provedli rituální high five ve čtyřech lidech s výskokem. Kupodivu víc poprasku než chybějící víza způsobila moje nová vodnice, kterou paní celnice celou rozebrala, jestli to jako náhodou nemám v krosně bombu.

Další přímořský středisko v Eilatu sme vyloženě přetrpěli na plážových lehátkách s drinkama v ruce. Opět můžu poradit, že za městem směrem na Egypt je pruh mezi mořem a silnicí, kde se dají postavit stany. Se stopováním nebyl problém, lidi jsou hodní.

Pak sme nabrali směr autobus a projeli přes celej Izrael (aka jedna velká poušť, co vypadá jako staveniště), prohlídli si večerní Tel Aviv a ráno jen tak tak odletěli domů.

A to je asi tak vše. 
Děkuji Čarodce za zaslání fotek z Norska, protože to je v podstatě jedinej důvod, proč sem se dotlačila k dopsání naší blízkovýchodní výpravy :) Je potřeba hodit sem nějaký zelenější fotky...

Zachovejte prosím přízeň a moc nečumte.

Panda

pátek 2. srpna 2013

Dovolená po Beduínsku


Kopečky nad Pellou
Nějak se mi do toho poslední dobou nechtělo, protože sem minule omylem napsala elaborát  s odbočkama a detailama olbřímých rozměrů a lekla se ho. Ale kupěj se mi tady zážitky, protože o Ornelle čtu jenom jednou tejdně a jinak zbytek volnýho času si šetřim na výjezdy, takže to musim nějak odbavit a je tu pár veselejch věcí, co se nám ještě v Jordánsku přihodily a byla by škoda je nezmínit.

A taky pokračuju v bohulibym průvodci pro chudé o tom, jak se vyspat kdekoliv (dneska je na řadě beduínská jeskyně a skládka) a zadarmo.

Koření u hlavní silnice.
Něco jako když se u nás prodávaj borůvky
Tedy, probudili jsme se s kocovinou u Indeeda, absolvovali snídani (Look at my garden best friends. Its beautiful, God loves you) a zmizeli dřív, než si stihnul prohlídnout svoji popínavou kytku v našem nedobrovolným apartmánu.
Byli jsme konečně v Jordánsku a možnosti se zdály nekonečné, takže Tom ukázal na zelený kopečky za náma a prohlásil, že tam chce. Jen tak. 
Následující dva dny sme tedy strávili túrou po místech, který sice nejsou v Lonely Planet, ale byly po tý šedivý mizérii v Palestině super útěchou. Já s Tery jsme v Pelle oběhly pár stánků a obchodů (místní strašně civěli, protože tam v centru súku - arabsky tržiště - asi turistů moc nemaj). Pak nás tak okradl gang dětí o vodu, což sme zjistili až po dvou hodinách chůze do kopce. No, hezky sme si šli, potkali cestou hala bala pasoucí se velbloudy a želvu a oslíka, až sme došli do dědin za devatero horama a okusili trochu pravý konfrontace s arabskym světem.
Neměli sme vodu, takže Tom a já jsme u prvního stavení, kde byli lidi, došli poprosit vesničana o doplnění do flašky. A hned, že musíme k nim, seběhla se kolem nás celá rodina, i manželka a dcera vykoukly zpoza zárubní, a abysme šli na čaj. Nutno říct, že sme s Tery cestovaly s tříčtvrtečníma kalhotama a tričkama a nikdo nikdy nic nenamítal, ale tady nám posuňkama dali najevo, ať se oblečeme. Hodili sme si na hlavu šátky, na ramena mikiny a rodina se nás začala vyptávat hodně špatnou angličtinou, co tam děláme a taková ta klasika. Mezi zvědavcema byl i Bin Ládin...

Arabskej zloun
Týpek vypadal takhle, ale neměl frčky a brejle, ale měl zato bílou  čepičku. A ten vám byl drsnej! Samozřejmě sme řekli, že Tom s Tery a já s Pepou jsme manželé. Naše super neprůstřelný alibi nám ale Bin zkazil hrozivym posunkováním, jakto teda, že jsem pro vodu přišla já s cizím mužem (Tomem) a ne se svým manželem. Pak koukal na klučičí oholený brady a ukazoval na nebe, říkal Aláh a naznačoval podříznutí krku. Já s Terry bysme bejvaly už klíďo šly, ale on se pak trochu uklidnil. Navíc chaj, co sme dostali na vypití, byl samozřejmě jako vždy úplně vařící, takže sme ho do sebe nemohli zdvořilostně jen tak kopnout. Vysvětlovali sme, co tam děláme a ukazovali jim mapy, rodinní příslušníci se tvářili, že nikdy žádnou neviděli. Tak sem Bin Ládinovi jakoby chtěla ukázat, kde je Jordánsko a ČR, on mi nicméně štítivě vytrh průvodce z ruky a, coby ženu, odkázal  do patřičnejch mezí. Tim si mě nasral a zároveň nám bylo úzko, takže sme živě konverzující kluky překecaly, ať jdem. Pak si ještě jeden z rodinných členů zaklepal na čelo a ukázal na odejivšího Bin Ládina, jako, že je vadnej a ať si z toho nic neděláme. To potěšilo, ale byly sme rády, že můžem jít pryč. 
Ale stejně to byl super zážitek, protože ve městech se vám tohle prostě nestane.


Večer sme měli krásnej západ slunce a ohníček a nebyla tolik kosa a měsíc házel stín na mrak, což sme nepochopili. Ráno sme našli bezva cestu dolů z kopců korytem vyschlý řeky, která v některejch místech tvořila fakt pěkný kaňonky a byla tam cesta jenom po ovečkách. Po průchodu banánovou plantáží , sme se dostali po poledni zase někam do civilizace, oslnili teenagery a ti nám nasadili na taxík/bus, co nás vždycky někam dovezl, tam zastavil, přeposadil na jiný auto a tak sme se dokodrcali k večeru do Madaby kus u Mrtvýho moře, odkud sme chtěli pokračovat po silnici podél moře. See, v Jordánsku se ze severu na jih dostanete jenom třema silnicema:
1) Podél Mrtvýho Moře - ta je nejzajímavější a je tam nejvíc míst, kde zastavit a něco dělat
2) Královská silnice vedoucí prostředkem království - kterou se doporučuje procestovat, nicméně by si na ni člověk měl vyhradit celej tejden, protože busy jezděj jenom některý dny, po cestě jsou ruiny Karaku, největšího křižáckýho hradu a prej je to tam super na kole
3) Hlavní pouštní silnice - z hlavního města Amánu, která je nejrychlejší a nejmíň zajímavá

Asi nejhezčí spaní
Ukázalo se, stopnout auto na silnici podél moře, je nemožný. Trolili sme u silnice asi hodinu a dostávali jordánskej ekvivalent zdviženýho prostředníčku. Vždycky když nějaký auto zastavilo, chtělo peníze a do toho nás tam ukecával borec, že musíme do Amánu na autobu, abychom se dostali dolů k Petře, že tady nám nikdo nezastaví.
Vzdali sme to a v Amánu nasedli do nočního dálkáče (cesta trvá cca 4 hodiny) a vydali se do města Maán, což je taková křižovatka silnic, odkud do Petry nejlíp. Tady přichází low point našeho tripu, kdy nás řidič vysadil ve dvě ráno v liduprázdnym městě se známkama pouličních fightů a muselo snad bejt pod nulou. Natáhla sem kulicha a stejně drkotala. Chvíli sme čekali, jestli nás jako třeba někdo nepozve k sobě, ale ne, a tak si našli perfekt místečko.
Spali sme na staveništi/skládce, ale aspoň nám tam nefučelo a skoro nikdo na nás neviděl, i když to bylo ve městě.

Dopoledne sme si Maán prošli, nakoupili si potraviny, což doporučuju, protože městečko Vádí Musa u Petry je plný turistů a mrtě předražený. Taky nám náš taxikář, co se celý dopoledne nedal odbýt, koupil pepsikolu, takže sme ho vzali na milost a dovolili mu odvízt nás k Petře (bylo po sezóně, takže o nás byl mezi taxikářema asi boj). 
Začali sme Malou Petrou, která se prostírá na severu, protože sme se ehm...dočetli, že se dá do Velký Petry dostat zadem. To bylo něco pro náš, žeáno. Malou Petru sme vzali zevrubně a udělali si dvoudenní plán, jak projít Malou Petrou zakončený obejitím pokladny a uviděním chrámů ve skalách (v LP sme se od Jenny Walkerové mimo jiné dozvěděli, že na pokladně chtěj za vstup asi 200 dinárů). A předem avizuju, že to byla nejlepší část vejletu, protože v Malý Petře nikdo není a bylo to tam absolutně překrásný.
Takhle překrásný! V pozadí na nás čučí Velká Petra zezadu.




Petra je vlastně taková zakopaná hrouda skal zničehonic uprostřed pouště a skýtá spoustu možností, jak se ztratit/přizabít/bavit. My sme se rozhodli bavit se a chodili sme křížem krážem. Chvilku sme uvažovali, že budeme spát na balkóně z fotky nad tímhle odstavcem, ale protože mezi našima Petrama ležely beduínský stany a každou chvíli se tam někdo drcal na Jeepu, chtěli sme bejt neviditelný pro naše ilegální plány. Tak sme radši slezli skoro dolů na plošinu a ustlali si za takovou kupolovitou skalkou a přemýšleli, jak to asi vypadá v beduínský jeskyni, kam se všechny Evropanky provdávaj za vášnivý Beduíny.
Večer sme pozorovali červený zbarvení skal při západu slunce a pak v osm vykouknul měsíc a strašně rychle stoupal. To musim zdůraznit. Už ste někdy viděli, jak hrozně rychlej je vycházející měsíc?!?

Tery má obsesi oslíkama,
ale na fotce není ona, nýbrž dva malí Beduínci
Přišla nejdelší noc mýho života. Fakt to není kec, že na poušti "může být zima". Vemte si, že slunce zajde v osm a vyjde na horizont v devět ráno. To nám dělá příjemných 13 hodin v mrazíku, zvlášť pokud máte jako já na spacáku napsáno komfort +10, extreme +6 stupňů. To sem se vždycky vzbudila, vyndala nos a oči ze spacáku, koukla na oblohu, řekla "kurva, to je furt ještě tma?!?" a zase zalezla. No, byla sem hodně ráda, když se konečně rozednilo a my se vydali na obcházení Petry. 

Tady to zkraťme a přesuňme se na policejní stanici. Byli sme totiž chyceni (aniž bysme ve skutečnosti věděli, že jsme jako chycení) a šerif, co si tam seděl pod velkou skálo ve stínu, nás jakoby odvez na policii. Bylo nám sice divný, že se s nim můžeme svízt zadarmo autem k hlavní bráně, ale pak se vše vysvětlilo. Lovec hlav za nás chtěl odměnu a byla nám uložena pokuta 50 dinárů + dalších 50 za vstup (1500 kč, takže to bylo ještě dražší, než tvrdil LP). Šli sme na to chytře, nejdřív sme osočili hlídače, že nás k sobě přilákal, páč to byla pravda, páč na nás z dálky mával, a požadovali sme jeho omluvu, že nám zkazil okružní výlet kolem Petry a okamžitý odvoz zpět na místo odchytu, abychom mohli dokončit nás trek. Když Tom zvýšil hlas, ukázal na hlídače a prohlásil: "And you WILL take us back!", docela sme všichni zbylí na jeho taktiku čuměli. Pak to na nás zkoušeli, že nás chytli uvnitř Petry (což nebyla pravda), ale nedokázali nám na mapě ukázat, kde je reálná hranice. Shora na nás shlížel portrét krále Čichače a my věděli, že ten nás nedá a nakonec sme byli propuštěni a lovec hlav ostrouhal. 
Teď si říkáte, že jsme hrozní hajzli, co? My víme.

Zaplatili sme teda regulérní vstupný, zaradovali se, že sme vlastně dostali odvoz zadara, svěřili bágli za úplatu jednomu stánkařovi a vstoupili do síku neboli soutěsky.
O Petře musim říct, že byla zastíněna její menší sestrou, ale tam zase nebyly tyhle epesní chrámy, takže to za to asi stálo. 1.500 Kč je teda docela dost a dobře na tom rejžujou. 

Ze stručné historie Petry: Postavena kmenem Nabatejců, což byli Beduíni, co se v okolí dost vyznali a zabrali soutěsku pro sebe, aby mohli kontrolovat veškeré karavany Hedvábné stezky mířící od Rudýho moře ke Středozemnímu.  Pak Nabatejci nějak pomřeli a dlouho se na to, co postavili uprostřed pouště, zapomnělo. Až v roce 1812 nějakej Ludvig ze Švýcar vydyndal tajemství z místních Beduínů a Petru znovuobjevil pro svět. 
Dneska jsou Beduíni boháči, maj domy a jeepy a věnujou se luxusnímu stanování.a vození bílejch zadků po pouštích. Dneska je Petra jeden ze 7 Divů světa.

Orientace po Petře je jednoduchá, na prohlídku stačí cca 6 hodin úplně vpohodě. Zlatej hřeb je výstup na Klášter, což je to místo z Indiana Jonese a Chrámu Zkázy. Odtud doporučuju vylízt ještě úplně nahoru, na samej vrchol Petry, odkud je neuvěřitelnej rozhled na Malou Petru a okolní skály.
Nahoře sme se seznámili se dvěma Beduínskejma mladíkama, co prodávali šperky, slovo dalo slovo a dohodli sme se, že zakalíme v jejich jeskyni. Dali sme si sraz večer v beduínský vesnici, tak jsme nakoupili brambory, zeleninu a nějaký maso na gril a Abdula s Kozlíkem nás odvezli svým Jeepem do pouště. Tak sme konečně viděli, jak vypadá jeskyně. Na skálu byla přidělaná stříška, kde se dalo večer sedět, z jedné strany byla skalní stěna se vsazenýma dveřma a útulnej krychlovej kutloch s nabílenejma stěnama, kobercema a matracema na zemi. 
Kluci vyndali hliníkovej pekáč, do kterýho sme nakrájeli všechny ingredience, hodili to na oheň a celej večer popíjeli Jacka, vodku od beduínů a zkusili si jakou maj trávu. Tráva moc nenakopávala, což bylo s podivem, protože ten mladší, exotičtější a sexejší beduín se choval dost legračně, předváděl kung-fu a lehal si na záda a kopal nohama a rukama ve vzduchu. To byl Kozlík a pozdějc sme od Abduli zjistili, že je tak trochu na drogách.

Bylo to super, Beduíni sou obecně velcí hudebníci, takže se hrálo na lyru a bubínek a zpívalo pouštní popěvky a bylo veselo. K žádnýmu kriminálnímu činu nedošlo, jen sme se dozvěděli, že Beduíni sou prasáci, co rádi z legrace ošukávaj cizinky a rádi se tim chluběj a jeskyně používaj na kalby a nějakej Islám je jim trochu putna.
Ráno s Kozlíkem

No, zase sem to s tou stručností nezvádla...
A to sme se ještě ani nedobrali k Lawrencovi z Arábie!

Panda Pouštní 

pondělí 4. března 2013

O SuperVánocích a SuperBahnu

Nohy nepotopíš ani za nic
...
K večeru sme nasedli do autobusu a jeli kopcovitou krajinou. Jízda do Betléma trvá asi 40 minut a cestou tam nemusíte projíždět žádnýma check pointama. Taky už se začalo smrákat, což nás nutilo při projíždění neočekávaně velkým Betlémem (25 000 obyvatel - a já si představovala náves s jeskyní) čumět z okna a koukat na ulice a  jako kde budem spát?! 
Vánoční výzdoba
Trochu sme se uklidnili hned minutu po vystoupení z busu, kdy sme zamířili přes ulici do kebabárny a oni tam měli kafe z automatu za 2 shekely. Palestinský ceny se nám rozhodně začly zamlouvat.

Pak sme hodili krosny na ramena a začali chodit ulicema a koukali po nějakym plácku v křoví. Až sme omylem došli do centra, který vypadalo pěkně starobyle, měly tam pěkný dlážděný uličky a kostel, do kterýho sme s drzostí největší vlezli a ptali lidí hrajících basket na kostelním dvoře, jestli tam nemůžeme přespat, když sme "poutníci" z Čech.
No, nebyli dnešní, takže nás vesele vypakovali zpátky do tmy. Vánoční výzdoba nás hřála v srdci a celkem sem si připadala, jak na Starym městě.

Další místo, který sme zvažovali pro přespání, byl market s ovocem a zeleninou, ale po uvážení, že nás budou ráno budit stánkaři požadující zpět svoje stánky, nás odradil a došli sme až na náměstí, kde stojí chrám Narození Páně. Tam se právě narodilo to naše vánoční páně. (=Ježíšek). Docela nás tam překvapil na tu večerní hodinu čilej ruch. Cestou si s náma místňáci povídali, vítali nás a kupodivu nám vůbec nic nevnucovali ani do nás nehustili pitomosti. Lidi se mi teda fakt okamžitě zalíbili. 

Tady bych chtěla udělat odbočku a vnutit vám trochu svýho názoru.
Chvíli předtím, než jsme na výlet letěli, probíhalo v OSN slavný hlasování o uznání Palestiny jako samostatnýho státu. Asi ste o tom četli. My jsme samozřejmě jako správný řiťopichové hlasovali veledůležitě proti společně s Mikronésií a Amerikou. Předpokládám, že Mikronésie taky vyváží do Izraele tuny škodovek pro zdejší taxikáře, takže nebylo zbytí. No a přesně v týhle chvíli se mi POPRVÝ v životě stalo, že sem se začala stydět za to, že sem Češka. Pokaždý, když sme se dali s někym do řeči a po odpovědi, že se nám Palestina moc líbí, následovala obligátní "a odkud jste?", sme odpovídali, že ze Slovenska. Omlouvali sme si to samozřejmě tim, že si je nechcem pohněvat, ale myslim, že všichni sme věděli, že to není pravda, že se prostě normálně stydíme! Teď si třeba myslíte, že to hrozně přehánim, ale fakt kdekoliv jinde hrdě naši kultůru šířim (tj. učim Kanaďany Halí Belí koně v zelí), nicméně oproti Izraelcům, co se všichni tvářej, že jim před chvílí pošlo morče, na nás byli Palestinci tak milý, že se ta děsná shame fakt nedala unýst. 

Vaříme u Ally v kuchyni dort
Deset minut sme takhle bloumali kolem
A pak si nás odchytnul Usáma...

Šli sme si takhle kolem dokola náměstí, že zamíříme zpátky do klidnějších částí, tu se z ničeho nic u nás zastavil borec a chtěl si povídat. Chtěl si povídat tak moc, že sme si s ním pak povídali další dva dny. Dostali jsme naše první pozvání k někomu domů...

Usáma byl asi 30ti letej kluk, co pracoval pro cestovku a vozil turisty autobusama do Betléma, jestli sem to dobře pochopila. Žil v malym kamennym bytečku kousíček od náměstí se svojí ženou Allou a sedmiletou hyperaktivní dcerkou Talou. Usáma okamžitě vyrazil pro něco k jídlu a absolutně nechtěl slyšet, že bysme mu za to cokoliv dávali. Alla nás přijala úplně skvěle, sice asi hodinu tvrdila, že neumí anglicky, to ale kecala. Tala si nebrala servítky vůbec, nejdřív na nás přišla rozespale zamžourat a za chvíli už se s náma hrozně rvala, skákala po nás a lezla nám po hlavách. Usáma nám uvařil šorbu, což znamená polívka a vyklubal se z toho ryzí českej vývar s nudlema :D Hrozně to bodlo a zas sme si připadali blíž domovině. Blbli sme s dítětem a Usáma to prokládal osvětou izraelsko-palestinský situace, ukazoval nám dokumenty o tom, jak se k nim Izraelci chovali a vůbec, dostali sme príma jednostrannej brainwash. Nic to nicméně nemění na tom, že do Izraele bych už asi na vejlet nejela...na rozdíl od Palestiny.
Spát sme šli hodně pozdě a v obýváku na zemi se nám spalo nebývale krásně.
Na Štědrej den v Betlémě - přiznej si, že závidíš

Den třetí
Na Štedrej den sme se probudili o půl desátý a to už sme pobývali v Palestině něco přes 15 hodin a pořád sme nepoužili Rock´n´Sock (viz předchozí vyprávění) a začalo to bejt fakt divný. Dostali sme snídani, arabskou kávu a vodnici čili argilu. Usáma musel do práce, takže si nás vzala na starost Alla, vzali sme Talu, kterou pro tu příležitost asi omluvili ze školy, protože muslimové to Páně zas tak neřešej, a šli sme na obhlídku. 

Náměstí bylo totálně přeplněný lidma, chodily tam průvody a hrálo se a kolem chodil Muhamad Abbás, ale asi byl nenápadnej, protože sme ho nikdo neviděl. Ještě než se spustila hlavní SUPERMŠE, stihli sme prolízt kostel a najít tu jeskyni, kde se Páně narodilo. Fakt moc hezký, jenom kdyby tam neproudily tolik dychtiví Číňánci s foťáčkama.

Během koukání na průvod mi kdosi v davu hrabal na zadek a tak podobně, tak sem se rozhodla, že chci bejt radši v televizi a šla se vystavit opodál náhodnýho tv štábu. Asi za deset vteřin ke mně s Talou přišli, jestli si nás můžou natočit. Dělala sem děsně překvapenou a řekla jim k tomu do objektivu jako obvykle pár slov. 

Zadní betlémské uličky


Asi největší zážitek sme ten den nakonec měli z návštěvy Nejlepší Tetičky na Světě. Alla nás vzala ke svým příbuzným, kde nás pohostili čajem, arabic kávou, čajem a sušenkama. A pak ještě jednou, když sme se na návštěvu vrátili o pár hodin pozdějc, protože se nás Tetička prostě nemohla nabažit (a my jí taky ne). Byla to taková strašlivě milá paní, která sice uměla anglicky jenom pár solov, ale nějakym způsobem sme si rozuměli a byla hrozně ale hrozně pohostinná a hodná. Dostali jsme od ní sáček s miramíjou (což je asi pelyněk), kterou na Blízkym Východě přidávaj do toho svýho super silnýho čaje pro zajímavější chuťa já s Tery sme obdržely věrmle do vlasů a deodoranty!
Štědrý ráno
Večer sme si ještě jednou sedli kolem stolu a povídali si s Usámou o jeho světonázoru. Protože si od nás odmítali cokoliv vzít, druhej den sme jim nechali zarámovat na památku dvě fotky na zeď.

Den čtvrtý:
Sice sme chtěli zůstat v Palestině o něco dýl, ale jet na jih přes Hebron nám nebylo doporučeno ani místníma, takže sme se na to vyprdli a jako ostřílení borci sme se vydali...k moři.
Usáma nám domluvil u svýho známýho taxi odvoz k Mrtvýmu moři. Trochu sme se báli, co z toho bude, ale ani tentokrát se nekonala žádná šmela. Vezli sme se žlutym shared taxi s dalšíma několika lidma nejdřív do Jericha, kam nás řidič Omar, sice nejdřív vzal do nějakýho šílenýho hotelu s obchodem plným "luxusních produktíčků na vaše póry, z Mrtvýho moře", kde ceny byly pěkně v dolarech.
Tak sme Omarovi řekli, že dík, ale jestli nás vezme někam na jídlo, někam, kde jedí místní.
Zastavil u silnice v takovym maličkym ochodě, kde nám majitel vytáhl čtyři plastový židle a dal čaj. Vedle sme si skočili pro falafel. Zpětně tento hodnotíme jako ten nejlepší falafel za celou cestu. Protože majitel byl s Omarem kámoš (oni se tam vůbec znaj všichni), čaj sme dostali darem.
No a pak už následoval příjezd k jednomu z resortů u moře, cestou sme míjeli opuštěnej aquapark, zašlý tobogány se tyčily na poušti, asi půl kilometru od vody. Byla to taková smutná upomínka na to, jak rychle postupuje vysoušení...
Museli sme si zaplatit asi dvacet dolarů za vstup (páč sprchu po vylezení z moře fakt chceš) a došli sme k vodě. Omar a jeho kamarád, policejní šerif si sedli opodál na lehátka a čekali, až se vyčvachtáme a pojedeme dál.
Bahno za milión a fakt překrásný mořský pobřeží!!

Co vám budu povídat, koupání v Mrtvym moři je bžunda. Chvíli. Pak vás začne hrozně bolet, když si chcete prdnout, popřípadě, když ste magoři jako Tom a rozhodnete si stůj co stůj z legrace strčit hlavu pod vodu. Když se Tom vynořil, už se nesmál. My ale jo a hrozně sme se poplavili jako děti nad nemožností potopit nohy pod hladinu. Taky bylo nutný se pomazat bahnem a k tomu nám laskavě pomohl Omar, který se zvedl z lehátka a šel nám s Tery pomoct matlat bahno jakoby na záda (ale spíš to bylo do výstřihu). 

U Mtrvýho moře to je popravdě řečeno docela hnusný a byla docela kosa, takže nám stačil hodinovej zážitek. Pepe samozřejmě pořídil momentku, jak si na vlnkách čte časopis, pask sme se šli ospršit a vyrazili na hranice s Jordánskem.
Na hraničním přechodu Allenby Bridge sme ovšem narazili na problém, když nás Obřezánci nechtěli bez víz vpustit a taky si říkali o celkem vysokou sumu za to, že opustíme Izrael. Otočili sme se na podpadku a dojeli zpátky k dálnici, kde sme stopli autobus jedoucí na sever a strávili v něm asi 3 hodiny, než sme se dostali na severní přechod.
Tam sme dojeli stopem (vzala nás po třech vteřinách stopování Angličanka, co tam někde žila v kibucu) a už se stmívalo.

Ranní rutina
Teď nevim, jestli má smysl vyprávět, co se nám přihodilo na hranicích, protože dnešní vyprávění je už celkem dlouhý, ale prostě je to nezbytný... 

Takže, do Jordánska běžně lidi za vstupní vízum platěj dvacet dinárú (600 Kč), ovšem ne tak Pepe, kterej se někde dozvěděl, že pokud dojedete do Akaby na jihu a do dvou dnů si obstaráte  v jakési office razítko a vypadnete ze země, nemusíte platit nic. Rozhodli sme se teda čiště z legrace, že uvidíme, jak to s tim jejich vízem je. Na hranici si nás vyslechli a všichni sme jim svorně tvrdil, že se jedeme potápět k Rudýmu moři na dva dny a v Akabě jít do Aseza Office pro razítko. Celníkům sme se moc nelíbili, ale po zdlouhavym přesvědčování nás nakonec nechali projít. Jelikož sme tam ale vysvětlovánim strávili dost času, odjel nám zatím poslední autobus, kterej vozí pocestný k nejbližšímu městečku - Pelle. A tak si říkáme, že pudem kus pěšky a buď něco stopnem nebo někde zalezem a rozbijem stan. Čert tomu nechtěl a museli sme projít kolem taxikářů, co na nás už z dálky křičeli ty svý nesmyslný ceny. Houkli sme na ně, že ne a chtěli jít dál. Jenže nás dohnala celá skupinka taxikářů a absolutně nás nehodlali pustit pěšky. Když se po deseti minutách už situace dost vyhrotila a my odmítali nastoupit do jejich aut, zavolali ze zoufalství zpátky na celnici a že prej děláme problémy a nechceme jet autem. Tím víc sme se my ovšem nasrali a zatvrdili. Nedalo se nic dělat a borec si nás odvedl na výslech. To byl náš první policejní výslech. 

Na zdi visel portrét muže ve středních letech s nakrčenym nosem a přísně na nás shlížel. 
Šéf celníků na nás nebyl moc zvědavej, tak nás asi jenom deset minut vyslýchal a přesně si zapisoval imaginární destinace, co sme mu hlásili jako cíle naší cesty. A kde prej chceme spát. Arabové nemaj moc pochopení pro to někde chodit pěšky a stavět si jen tak stany, takže sme nechtěli provokovat a ještě na parkovišti, zatímco se Pepe hádal s taxikářema, sme si v průvodci našli náhodnej Resthouse, jehož jméno sme pak náčelníkovi oznámili. Pak sme mu ještě chvíli vysvětlovali, že nás taxikáři chtěj okrást a že nás přece nemůžou donutit jet autem.

Takhle vypadá Palestina
Donutili nás jet autem.

Bylo nám oznámeno, že nás chápou, ale opravdu bohužel se musíme nechat do Pelly dovízt za osm dinárů. Nechtěli sme, aby nás vyhostili po hodině, takže sme to vzdali a s nataženou hubou se nechali odvízt. Plán byl, že až nám v Pelle řidič někde zastaví, budeme předstírat, že se jdeme ubytovat do resthousu a potom zajdeme za město a tam se vyspíme. Řidič nás ale děsně přelstil a nejenže nás dovezl přímo před Resthouse, on ještě několikrát zatroubil a z domu se okamžitě přihnal modrookej Arabáček slizkej jako had. A že nás vítá. "Bůh vás miluje, že vás přived až sem ke mě". "Ubytování stojí jenom 40 dinárů (1200 Kč) za pokoj pro dva". Zalapali sme po dechu a přestože mlel jako o život, snažili sme se mu vysvětlit, že u něj vlastně spát nechcem, že nás k tomu donutili. Indýd (protože neustále opakoval slovo indeed) to vzal jako výzvu a hrozně s náma smlouval. My sme se zajímali spíš, jestli nemá zahradu. Taxikář na to všechno čuměl, mobil v ruce připravenej kdykoliv volat na celnici). Indýd mezitim polevil na nějakejch 20 dinárů se snídaní pro všechny čtyři. To už sme byli hodně naštvaný a odhodlávali sme se prostě odejít do tmy. Zeptala sem se zvědavě, co se stane, když budeme spát jinde, na to se Indýdovi zlostně zablesklo v očích a prohlásil, že to by byl vskutku problém, že to by byla pohotovost a musel by volat na policii. No narazili sme na největšího hajzla v okolí. Kdyby tam nebyl taxikář, poslali bysme hoteliéra do zadku, ale nakonec sme to vzdali a rozhodli se tam teda zůstat. "Výborně, mojí přátelé", řekl Indýd, "takže za dvacet pro všechny". 

Na hranicích sme přirozeně prošli duty free a nakoupili...
Indýd nás odvedl do "apartmánu" a co se tam dělo popíše v jednoduchosti následující fotka, kde si totálně opilí cpeme do pusy lahvičky od Finlandia vodeček, za náma visí princ Modroočko, kterýmu za pár chvil bude přimalován pyj zubní pastou, vedle nás hoří toaletní papír visící na popínavé kytce, která se nedožije rána. A já budu zabalena do koberce, což si ale dodnes nepamatuju... To všechno na truc Indýdovi.

Ten největší podraz, kterej mu Pepe asi nikdy nezapomene, ale přišel až druhej den, kdy sme si museli připlatit za snídani!

čtvrtek 17. ledna 2013

100+1 izraelských falafelů

Ahojte. 
Vloni se mi zalíbilo strávit zimní dovolenou u teroristů, takže když mě začala lákat kamarádka Tery, abych se přidala k jejich tříčlenný výpravě v cestě na východ, k Izraeli, mnula sem si ruce. Jak teďka totiž pracuju, tak normálně mám poprvý v životě peníze! Je to úplně zajímavej stav, kterej zatim zkoumám.
Zeď Nářků - Muži vlevo, ženy do tmavýho hnusnýho kouta v pravo. Vzadu zlatá kupole Skalního Dómu. Ještě váíc vzadu Olivová Hora, ale to už není vidět...
Chcete teda pohádku o čtyřech českých zevlácích, co jeli na dva tejdny do Izraele, Palestiny a Jordánska, byli na policejním výslechu třikrát, ale vždy je zachránil tajemný Čichač, viděli jeden ze sedmi divů světa a kalili s beduínama? No, je to můj blog, takže vám to stejně napíšu...Příspěvek bude proložen spoustou nudný vaty, abyste kdykoliv mohli se čtenim přestat. Jako vždycky.


Seznamte se s Crew: , Pepe, Tery (přezdívku radši ne, co??) a Tom. Za náma židovskej hřbitov v Jeruzalémě a Olivová hora, odkud sestoupí nějakej ten Mesiáš či co (čtení O Bibli v průvodci se jako čtení Bible asi nepočítá...). Ale o tom až pozdějc.

Po krátkém koumání cen sme koupili přes Český Aerolinky letenku do Tel Avivu na 21.prosince za 7.400 Kč. Ne, že by to moji kamarádi potřebovali vysvětlovat dvakrát, ale samozřejmě sme jeli na punk neboli low budget. Za cíl sme si dali nespat ani jednou v hostelu a pak nás to trochu přešlo, když se blížil odlet a my zjistili, že tam bude něco přes deset stupňů a může se stát, že bude někde i sněžit. No, neodradilo nás to a opravdu sme nabalili stan, Havlenovu lžíci (mrtě chytrá věcička!), kulicha a ty nejhustší z nás měli i hydrofobní mikinu, kterou mi Tom na letišti polil z PETky, aby viděl, jestli to fakt funguje. 

Den první: Letenka super výhodná, jenom kdyby přistání nebylo plánovaný na čtvrtou ráno a to ještě na svátek šabat, kdy v Izraeli nejezdí veřejná doprava...
Tenhle den sme spali hned dvakrát. Poprvé sme si rozbalili svoje věrmle hned vedle pásů, co vydávaj zavazadla na letišti Bena Guriona a Pepa zde zjistil, že alobal skvěle slouží třeba k vodní dýmce, ale jako matrace to zas tak pohodlný není. My ostatní spali celkem ok. O půl desátý ráno sme se podivili, že nás odtamtud zatim nikdo nevykopnul a vydali se do světa tam venku. Pojďme si ujasnit terminologii:
Obřezánci = Židé
U obřezánků = V Izraeli
K obřezánkům = Do Izraele
Hipster = Někdo s velkejma brejlema, úzkejma džínama a instagramem. A už to nebudu vysvětlovat znova!

Žanda slintá
Hned ráno sme se seznámili s takovou chytrou vychytávkou jménem šabat. Židovskej svátek, kterej začíná každej pátek po západu slunce a končí o 24 později. Tenhleten šabat se vyznačuje například tim, že nikdo, ale vůbec nikdo nemaká, nejezdí veřejná doprava a vůbec je to pro turisty tak trochu prekérka. Naštěstí v Izraeli máme taky musilmy, co o šabatu s radostí nastartujou svý taxíky, takže jsme po vyměnění izraelských shekelů, naskočili to shared taxi, který bylo už skoro zaplněný. S náma tam seděli čtyři Amíci, nějaká rodinka, co přijela na svátky, a chyběl nám ještě jeden pasažér, abychom mohli vyjet za dohodnutou cenu. Když dlouho nikdo nenasedal, paní Američanka se začala lobovat za to, abychom všichni toho jednoho pasažéra doplatili. Na to sme se jí samozřejmě vytlemili stim, že my máme spoustu času a ona se začala trochu vztekat a ukazovala na nás a mluvila o nás spatra se svým manželem. Byla vyloženě roztomilá.
Nakonec se teda jelo i bez posledního pasažéra a taxi nás vyhodilo v 60 km vzdáleném Jeruzalémě. 

Z průvodce sme věděli, že se v hostelech dá spát na střechách, takže sme náš dotaz přednesli hned prvnímu týpkovi, co se na nás vrhnul. Na to nám odpověděl, že ano ano, má výborný pokoje za 60 Shekelů. Tak sme si stáli za svym a snažili se usmlouvat spaní na střeše, on tvrdil, že v noci je HROZNÁ zima, ale ukázal nám kus balkónu s kaluží vody a že můžem spát tam.Vzali sme to jako opšn a vypravili se dál. 

Exotika woe
Cestou k Damašské bráně, cože je jedna z bran, kterýma se musí projít přes opevnění do Starýho Města, sme si dali náš první (ze sta) falafel v pitě. K tomu čerstvý olivky, kaki a granátový jabko.Falafel sou mimochodem cizrnový kuličky a tady máte obrázek.  To bylo v době, kdy sme ještě neměli falafelů plný zuby. 

Staré město je část Jeruzaléma obehnaná velkou zdí, která se dělí na 4 čtvrti. Arménskou, židovskou, křesťanskou a muslimskou. Všechny zdejší komunity + dalších milion církví (jako třeba etiopská nebo pravoslavná) tu mají svoje kostely a svatý místa. Za obřezánky je to obviously Zeď Nářků, muslimové mají Skalní Dóm a křesťani choděj do Chrámu Božího hrobu. V rámci Izraele spolu tyhle tři skupiny moc nespolupracujou (=navzájem se zabíjej a zavíraj za ploty), ale aspoň v jeruzalémském Starém městě máte pocit, že si tam žijou celkem v pohodě dohromady. Starý město je fakt zajímavý. Je vystavěný trochu na pahorku, takže se jedná o jednu obrovskou změť úzkejch uliček, schodišť, krytých tržnic a pavlačí, kde se člověk může krásně ztratit.

Pepe narušuje Šabat
Asi nejznámějším hostel je Citadela Youth Hostel, kam sme my teda jenom nahlídli, ale vypadalo to tam správně stylově. Rozumějte, vykopaný jakoby ve skále se spoustou koberců a polštářů na sezení. Ať sme hledali, jak sme chtěli, v zimě nás nikdo nebyl ochotnej ubytovat na střeše s vlastníma spacákama, takže sme udělali ochcávačku číslo jedna, vylezli doslova na střechu Jeruzaléma, našli trochu zašitej koutek, kam nebylo vidět z oken okolních domů, ale zato byl vidět zlatě zářící Skalní dóm a rozhodli se přenocovat tam. Bágly sme si na odpoledne hodili za malý peníze do Swedish Hostelu. Na křesle tam seděl americkej boreček, kterej byl tak hrozně laskav a poradil nám, jak se připravit na setkání s Palestincem. Prej ať si do jedný kapsy strčíme kámen a do druhý ponožku. Protože podle svých vlastních slov procestoval většinu jeho života (bylo mu tak maximálně 35), důležitě nám vysvětlil, že policie proti tomu nemůže nic namítat, ale když budem potřebovat sejmout Palestince (LOL), udělá se z toho super zbraň. Pojmenovali sme ho Sock´n´Rock a zasmáli se. Tímto začala dlouhá šňůra originálních individuí, který sme za těch 15 dní potkali.

Důkladně sme si obešli památky, ale já s Tery sme byly trochu uražený, že kluci při vstupu ke Zdi dostali jarmulky na hlavu a my ne. Místo toho sme se šly zdi dotknout do ženský části, která byla asi tak 10x menší a ještě k tomu ve stínu u nějakýho lešení. Já se tam "pomodlila" za nemocnou babičku, přísná cizí paní zakázala Tery vytrhnout si z bločku papír a napsat přání na něj, že prej je šabat, tak se nesmí. Okoukaly sme, že se od Zdi ženy vzdalujou pozadu, ale na Tery bylo vidět, že je trochu uražená kvůli přísný paní, a tak podváděla.

Tom rozmrzá
Večer sme se vrátili s krosnama na místo našeho budoucího zločinu a chvíli koumali, jestli dva opodál sedící vojáci se samopalama nepůjdou náhodou pryč. Jakmile se po dvaceti minutách zvedli, rozbalili sme karimatky (Pepa kus alobalu) a zahnízdili. Rum s kolou z kelímku chutnal moc dobře a ukolébal nás ke spánku. Byla trochu kosa, takže sme si navlíkli kulichy. Tery žádnej neměla, takže vyfásla můj kulich s obličejem pandy. Asi ve dvě v noci nás najednou probudilo něčí tiché našlapování, což nás znervóznělo a Tery vykoukla zpoza krosny, co se děje. Najednou týpek hrozně uskočil a zařval: "Dont move! Who are you?" Na to Tery zahlásila:"Im panda!". Kolemjdoucí totiž vůbec nevěděl, že tam ležíme, dokud si nevšiml, že na něj zpoza batohu civí pandí hlava. Teryina duchaplná odpověď nás teda dost pobavila. Týpek, asi Evropan či co, si oddech, chvíli se nás na něco vyptával, pověděl nám, že nemá moc peněz ani spacák, chvíli seděl vedle nás, pak se snažil na betonu usnout a pak zas odešel. Tak byl konec nočnímu dobrodružství.

Den druhý
Ráno nás probudil přenádhernej východ slunce, prohřál nám kosti a když se u nás zastavila si druhá skupinka turistů s průvodcem, rozhodli sme se spakovat si věci. Na ten den Pepe vymyslel, že půjdeme na Free tour, za kterou se platí dobrovolnej příspěvek, takže nebude moc drahá.
Tom nám vyjednal, že si bágly tentokrát necháme u mladýho prodavače čerstvejch džusů, kterej vypadal celkem solidně a měl na hlavě santovskou čepičku. Samozřejmě si nechal hojně zaplatit...

Úča při jednom ze svejch výkladů
Free tour se srotila u Jaffa Gate a naše celkem velká skupinka dostala jako průvodce Alana. Alan toho sice asi docela dost věděl, jenom způsob, jak historii podával, byl trochu disorganizovanej a rozhodně ne "apolitickej", jak ho prezentoval. Pepe, kterej se ujal role toho, co bude vědět o dějinách a bude nám to vysvětlovat, se zájmem poslouchal, my ostatní (+Pepe) sme se bavili na účet členů naší superskupiny. Nejvíc sme si zamilovali Úču, paní ve středních letech, co Alana pořád přerušovala, chodila vedle něho a neustále se ho na něco ptala a měla ke všemu chytrou připomínku. A pak samozřejme Mossad. Jak bych vám popsala Mossada... No, byl to Čech v khaki vojenskejch kalhotech a stejnobarevný tlustý bundě, která mu byla trochu dlouhá, tak přes ni přepásal ledvinku a vypadal, jako by měl šaty. Vím, že bych si neměla dělat srandu z lidí, který neznám, ale on i jeho přítelkyně, kterou z letargie dokázaly vytrhnou jenom kolemjdoucí kočky, byli fakt legrační.

Pak sme došli na místo našeho přenocování a Alan prohlásil, že tam se nachází průsečík všech 4 čtvrtí, takže je to dost spešl místo. A moc se netvářil, když sme se mu pochlubili, že ta skupinka squatterů, kterou tam potkal ráno, sme my. Od tý doby už sme Alana neměli rádi a když nás chtěl ošidit o prohlídku Chrámu Božího hrobu s tim, že je málo času, sprostě sme mu zdrhli. Jako jo, vzal nás na zajímavý místa, ale ty dvě stovky, jak znělo jeho doporučení, kolik má činit náš dobrovolný příspěvek, sme radši utratili za další falafely.
Prohlídku sme si zakončili sami a odpoledne strávili sháněním normální karimatky pro Pepeho a sledováním pejzatejch skejťáků. Taky sme si dali vodní dýmku v hustý kavárně, co byla postavená celá z kamene, měla super vysoký stropy a masivní sloupy - to byla celkem stylovka. Všichni kromě mě se ukázali jako pohrdači suvenýrama, takže jedinej, kdo byl brutálně okradenej prodavačem palestinek, sem byla já. Ani nechci říkat, kolik sem za ni dala, ale sem debil, to říkám rovnou. Na druhou stranu sem ji následujících 14 dní skoro nesundala a Tomovi zachránila uši!

Druhá noc na stejným místě se nám moc nezamlouvala a rozhodli sme se, že se posuneme dál. Aby to byl hec největší, rozhodli sme se jet na Štědrej den do Betléma, kterej nesídlí nikde jinde než v Palestině.
Protože čtete tyhle řádky, musíte tušit, že sem se vrátila zpět minimálně s jedním prstem ruky.
A když se sem za pár dní vrátíte, dočtete se o tom, co se nám tam dělo za horory!
Náš itinerář - cesta z Jeruzaléma přes Palestinu a
severní hranici do Jordánska. Následně dolů na jih
kolem Petry k Rudému moři a jižním hraničním
přechodem zpět do Izraele

Dobrou noc
panda

P.S Nijak to s tim nesouvisí, ale byla sem s tajemným Čalouníkem u Psa ve Schladmingu na prkně a tohle je hymna našeho pobytu. Těžko se toho člověk zbavuje...