čtvrtek 15. září 2011

"CC dry please" "Excuse me, whaaaaat?"

Můj život na Zélandě se konečně ustálil a při slově Blenheim se s Lozem už jenom divě zubíme. Situace nemůže bejt odlišnější. Tim pádem musíte pochopit, že už to není tak exciting, když teď vlastně bydlim jako člověk (v pokoji) a pracuju stejně tak. Tak aspoň vám popíšu, co že to tady dělám a kde sem.

Flock Hill Lodge bývala původně farma (ovčí…překvápko, co?), ale teď je z ní motýlek, restaurace a baťůžkářkskej hostel (což mi nějak nejde přes jazyk, takže budeme říkat backpackers). Máme tu restauraci s príma barem a velmi príma obsluhou (mnou) pro lidi, co cestujou ze západního pobřeží na východní a padaj hladem, páč už hodinu jedou pustinou, kde kromě nás nic není…Nebo pro hosty, co se tu ubytujou v jednom ze dvou luxusních baráčků, popřípadě jedné ze tří chatek pro velký rodiny. Baťůžkáři si většinou vařej sami v kuchyňce vedle backpackers. Pak je tu ještě další budova podlouhlého tvaru, co je konferenční místnost pro kravaťáky, kterým tu děláme rauty. Když sou kravaťáci v konferenční místnosti, musíme bejt já, Loz a Charlotte potichu, protože náš staff accom je ve stejný budově.

Jo a nesmim zapomenout na tu nejdůležitější budovu ze všech, čili polorozpadlej barák kousek od lesa, kterej dodnes připomíná údajně první vraždu na Novym Zélandě. Nejsem si moc jistá, jak to spočítali, ale budiž. Strašně ráda bych se teď podělila o nějakou hrůzostrašnou historku obsahující motorový pily, woodoo nebo aspoň jed na krysy, to by ale bohužel byla lež. Ve skutečnosti se stalo to, že nějakej pocestnej panďulák jednoho večera zaklepal na dveře Flock Hill farmy s tim, jestli by u nich mohl přespat. Farmář a jeho manželka ho pohostili chlebem a solí, ovšem maníkovi se nelíbilo, že sou tak skoupí, když maj za domem pár stovek ovcí a nedali mu žádný maso. Tak je zabil. END OF STORY. Dobrý, ne?

Ovce máme ostatně dodnes. A jeleny za plotem. A každej tejden čerstvý maso v restauraci, ale nevidim žádnou spojitost, vy snad jo? Taky máme koně, ale ti sou jenom na ježdění. Ke koňům nemám od malička kdovíjak vřelej vztah (nevypočitatelný potvory), ale třeba to jeden den s Lozem prubnem.

Všichni sou tady strašně v pohodě. Osazenstvo Floch Hill, neboli FLOCKERS, tvoří momentálně jenom pár lidí. Jason-manažer, Steve-šéfkuchař, Charlotte, , Loz, francouzka Chris, co vaří snídaně o víkendech, Harriete uklízí a občas na výpomoc krásná maorka Heaven (vyslovuje se Hivn, samozřejmě :D) a australanka Lettecia.

Nejlepší na mojí práci je, že dělám úplně všechno, takže to není nikdy moc jednotvárný nebo nuda. Ze začátku sme samozřejmě s Lozem vyfásli housekeeping. Protože sou jednotlivý chatky rozesetý všude kolem, byla nám přidělena Daisy, aka prťavý autíčko, do kterýho se nacpe akorát tak vysavač a povlečení a dva lidi a pak se jezdí po okolí. Daisy je děsně roztomilá. Po tejdnu už sme byli takový děvky pro všechno a po měsíci sme se už vyšplhali mrtě vysoko :D Já dělám servírku, občas po nocích barmanku a uklízim maximálně jednou tejdně, když je toho moc. Lozík je v kuchyni a pomáhá Steveovi vařit. Pomalu sem se skamarádila s tou mašinou na kafe (pěna od Žandy je heboučká) a taky už se orientuju ve vínech. Domino efekt Jagerbomby sou dost v pohodě a konečně vim, že CC dry znamená Canadian Club (alkohol) se zázvorovou limonádou.

Nejlepší gól, byl, když sme před 14 dny přišli na večerní směnu, kterou sme měli s Lozem společně, a Jason nám oznámil, že na večeři má přijít asi jenom osm lidí a že to určitě zvládnem sami. Ještě nám stihnul zakázat muckání se na kuchyňský lince a byl fuč. Tak sem se na Loze trochu zděšeně podívala a už začali chodit lidi. Nakonec to byla docela busy večer, protože přišlo asi dvakrát víc lidí, ale s questem nám svěřenym sme se poprali víc než dobře, stejky byly, jak měly bejt a vyrobili sme i hezký dezerty.

Od tý doby nás má Jason fakt rád a nabíd, že tady můžeme zůstat nadále. Já bych sice celkem ráda změnila sídliště a podívala se jezeru Tekapo, kde sme měli domluvenou novou práci, ale fakt, že tady bydlíme zadarmo a nedá se tu za tich utrácet, vyhrál. Jediná potíž je s mým vízem...

...který je fakt posraný. S prominutim. My Češi totiž máme jako jednu z podmínek to, že nesmíme nikde pracovat víc než tři měsíce. Haló? Cejtí z toho ještě někdo další "Češi patřej na pole, takže stejně nepotřebujou nikde zůstávat na dýl". Čím víc o tom přemejšlim, tim víc mě to jejich vízum jebe, protože mezi řádkama prostě čtu "levná námezdní síla na pole z východní Evropy, která bude blahem bez sebe pracovat za míň než minimální mzdu". Takže fakt sorry, že mně Blenheim nepřišel dost dobrej a pokusila sem se najít si něco fajnovějšího...

Přinejhoršim bude holt Jason platit Loze a ne mě.

Minulej tejden sme tu měli velkou konferenci pro 66 lidí a pracovalo nás jenom 6, takže mám skoro 50 hodin. Tim pádem sme teď dostali volno na tři dny a vyjeli si na výlet do Christchurche. Měla bych asi začít číst noviny, protože sem prostě předpokládala, že tam v únoru spadlo pár domů, ale už se na tom pracuje a všechno se dává do kupy. To byl můj ignorantskej omyl.

Celý centrum je totiž doteď uzavřený a obklopený drátěnym plotem a všechny vjezdy hlídá armáda. Resident Evil, fakt! A vnější Christchurch na tom není o moc líp. Je dost smutý projíždět kolem vybydlenejch domů a obchodů. A nejen těch, někde sou prostě uzavřený celý bloky a nápisy na výlohách hlásající UNSAFE působěj dost výhružně. 10 000 budov čeká na demolici, no poteš.

Milý je, že aspoň krásnej park v centru města zůstal ušetřenej. Zase abych nepůsobila úplně mimo, život jde v Christchurchi dál, jenom sem prostě byla v šoku, protože sem nečekala, že škody budou pořád tak vyditelný. Udělali sme si aspoň výlet do New Brightonu, městečka u moře, kde maj pěkný molo na pozorování velryb. Taky sme dali ostříhat Loze, neb už vypadal jako Ezop, dali si suši a nakoupili hromadu věcí, co nepotřebuju, jako například džínový šaty za dolar. Ale byly za dolar!!!

Wow, fakt sem z vyprávění o katastrofě přešla k módě? Sem ale tak ráda, že občas můžu vytáhnout šaty místo košile a rukavic a zahradnickejch nůžek! Na cestě zpátky bylo nejlepší, že už je pomalu jaro a všude byly samý jehňátka. Obrázek sem nedám, protože by svou roztomilostí přebilo moji fotku.

Sem teď taková usedlá skoro manželka, normálně. S Lozem sme oslavili 5 měsíců a ani mi to nepřišlo. Se skalpingem sem momentálně samosebou dost na suchu. Čas od času se na baru objeví fešný hoch, ale protože Loz jakoby asi vypad z příručky na dokonalýho přítele, co mi každý ráno a večer říká, jak mě miluje, občas mi pod polštářem nechá báseň, přinese z práce Magnum bílá čokoláda, vaří těstoviny Carbonara, prdí mi pusou na zadek a hlavně mě rozesměje asi stokrát za den, sem dost spokojená tak, jak sem.

Díky za dnešní pozornost. Posílám všem pozdrav a představuju si, jaký to asi je v zemi, kde pivo nestojí šest dolarů. Myslim, že dobrý. Myslim, že se tam ráda zas podívám. Páč ste mi už začali tak trochu chybět, kamarádi a kamarádky.

P.S. ale to je v cajku, zaženu to hmotnými statky a koupim si novy snb boty

Žádné komentáře: